Preikestolen a cesta na sever

Pátek 9. 8. 2013 – výlet na Preikestolen

Krásné, studené, slunečné jitro – ideální počasí 🙂 Dnes máme v plánu trek na Preikestolen (česky Kazatelna) – skalní blok téměř 600 metrů nad hladinou Lysefjordu. Vyrážíme poněkud pozdě a k trajektu přijíždíme v době polední pauzy. Na silnici ke Kazatelně parkuje mnoho aut, neboť parkoviště je poměrně drahé – 100 NOKů. Cesta nahoru je celkem strmá, ale nepříliš náročná. Možná právě proto je na ni plno turistů. Vídáme lidi nejen v žabkách, někteří jdou i v galoších. Cesta je lemována mapkami s profilem trasy, abyste mohli pozorovat, jak vám ta cesta krásně (ne)ubíhá. Zhruba v půli je krásné čisté jezírko, kde se můžete vykoupat. Někdo se tam dokonce utábořil. Na koupání na Adama je tam ale bohužel pořád dost lidí a příliš čistá voda 🙁

Z důvody hustoty provozu nevolíme s bratrem na poslední míli Cliff route, kudy jde většina návštěvníků, ale Hill route. Ta je sice o něco strmější a terénně náročnější, zato tam ale jdeme sami. Vynořili jsme se kousek nad plošinou. Než to obcházet, slezli jsme kousek po skále. Je to opravdu nepříjemný pocit, když slézáte nějaké čtyři metry na poměrně úzkou skalní římsu, pod kterou je půlkilometrová kolmá stěna…

Samotný Preikestolen vypadá z fotek rovný, ale není. Je to schodovitá plošina o velikosti cca 25×25 metrů s kolmými stěnami dolů. Odpoledne na ni pěkně svítí sluníčko, není proto divu, že je plná lidí. Najde se i pár odvážlivců, kteří dojdou až na kraj a dívají se dolů. Já takovou odvahou nedisponuji, přes okraj se natahuju vleže. Prý že tam za celou dokumentovanou historii nikdo nespadl, nechci být první. Zpátky jsme zkusili Cliff route, protože spousta turistů už dávno odešla. Cesta po útesu byla značně jednodušší a hlavně bez převýšení. Kus před cílem se mi udělalo lehce špatně od žaludku (asi jsem zase málo pil) a ze zpáteční cesty si pamatuju jen pomýšlení na co nejbližší zastavení, ulehnutí do stínu a slanou polívku. V realitu se to změnilo v jednom kempu u jezírka, spal jsem jako dudek a okolí nevnímal.

Sobota 10. 8. 2013

Zítra chceme vyrazit na dvoudenní trek na náhorní plošinu Hardangervidda, dnes nás tedy čeká delší přesun na sever. Po probuzení se ještě koupu v nedalekém jezírku. Voda je neskutečně čistá. Vykoupeno je to teplotou, ale svítí slunko, tak což 🙂 Čistota vody taky hodně klame při odhadu hloubky. Když se půjdete koupat do českého rybníka, víte, že čím míň vidíte, tím je větší hloubka. Tady vypadá všechno stejně hluboko. Jdu pořád dál a dál a připadám si jak na Balatonu (50 m od břehu a voda pořád po kolena) a najednou stojím až po krk ve vodě 😀 A dno je přitom pořád stejně daleko… Život je boj 😀

Táta mě nechává řídit. Jedu pomalu a s rozvahou, na úzkých silničkách tu naši malou krávu ještě nemám úplně v oku. Trajekt jsme přesto stihli, dokonce tak těsně, že hned po tom, co jsme najeli se zvedla nájezdová plošina. Než jsem stihl vypnout motor, už jsme pluli. Platí se až na lodi. A vypadá to, že tyhle krátké přejezdy mají jednotnou cenu – 61 NOKů za řidiče + auto a 25 NOKů za dalšího pasažéra.

V každém větším městě cestou poptáváme turistickou mapu Hardangerviddy. Marně. Stejně tak jsme utřeli s nákupem chleba. Vaškův předpoklad, že časový údaj 8-20(18) znamená, že do šesti je otevřeno v neděli, se ukázal jako mylný. V neděli se v Norsku nemaká a do šesti je v sobotu. Tohle zjištění je o to nepříjemnější, že nastává v sobotu o půl sedmé večer.

Kolem poledního se zastavujeme v městečku Sand, obědváme u drobné peřejky (tak WW IV-V). Peřejku obchází rybí přechod, na kterém je vybudovaná pozorovací stanice lososů. Nejdeme dovnitř, ale i z lávky nad ní jsou ryby vidět.

Kousek za Sandem děláme ještě kulturní zastávku na krátkou procházku. Parkujeme kousek od stanu lavvo (obdoba tee-pee) a máme před sebou kraťoučký, asi 2-3 km dlouhý okruh. Je plný malin a borůvek, jejichž sběr komentuje Vašek s tátou uštěpačnými poznámkami. I turistické značení je takové vtipné, doufám, že na Hardangerviddě budou stezky značeny lépe. Taky se zastavujeme na skautském tábořišti s přístřeškem.

Kempy v Lofthusu i Kinsarviku jsou plné a sakra drahé. Nevím, co tady ty turisty láká, snad Eidfjord. Na náhorní plošinu z nich však vyráží málokdo. Většina jich je tu s obytnými vozy nebo karavanem. Nakonec se chytáme v pětihvězdičkovém kempu v Kinsarviku za nekřesťanskou pálku 325 NOKů. Aspoň že sprchy jsou v ceně, je potřeba využít teplé vody. Dlouho nebude 🙂

Před spaním ještě přejeme Vaškovi k osmnáctinám a oslňujeme ho medovníkem, který jsme před ním pracně ukrývali. A to jsme ho kupovali v Ratiu, kde byl s náma na nákupu 🙂 Přes skype mu přeje i babička s dědou.

Při plánování na poslední chvíli upouštíme od trasy z Kinsarviku s velkým převýšením. Místo toho plánujeme trasu v severní části plošiny, jen kousek od ledovce Hardangerjøkulen. Mísí se obavy a natěšení. Přál bych si být tady se Zuzkou, krásně by se nám spolu šlo. Dobrou noc, snad se máš krásně. Moc se těším, až přijedeš. Uděláme si nějaký pěkný výlet, třeba právě na Hardangerviddu 🙂

Fotogalerie