Hardangervidda aneb na Kjeldebu a zpět

Neděle 11. 8. 2013

Vaškovi je dnes osmnáct, svátek má Zuzana. A my se chystáme na horskou túru. Samé pozitivní věci 🙂 Abychom uspořili výškové metry, nastoupáváme na kraj Hardangerviddy do výšky 800 metrů. Cestou v Eidfjordu ještě za 150 NOKů kupujeme (v neděli!) mapu. Norům se musí nechat, že mají mapy opravdu podrobné. Tvary kopců jsou zakresleny fakt podrobně, potůčky taky. Problém je v tom,  že na takové náhorní plošině vypadají všechny kopce stejně a potůčků je tam jak natentononc. Taky dobíráme naftu, je sakra drahá, kolem 14 NOKů za litr (asi 46 Kč). Kde na to Noři berou?!

[codepeople-post-map]

Pak už se jen šplháme nahoru sítí tunelů. Jeli jste už třeba tunelem kolo kolo mlýnský? V jednom tunelu dokonce potkáváme dva cyklisty, cvoci. Jestli jsou Norové na něco specialisti, pak je to kutání do skály. U některých staveb má občas člověk pocit, že to dělají jen tak pro zábavu. Na tunelech je to obzvláště znát – stěny jsou jen nahrubo vystřílené, někde není ani osvětlení, odvětrávání není téměř nikde. Šířka silnice v tunelu se liší, ale výjimkou není ani úzká silnice s vyhýbacími místy. Když se v roce 1994 konala olympiáda v Lillehammeru, stavěla se v Gjøviku hokejová hala. Je tam spousta volných prostranství, kde by se dala postavit; Norsko je obydlené dost řídce. Ale stavět na povrchu? Nuda! Pojďme si něco vykutat… A tak vznikl Fjellhallen, největší umělé vytvořená jeskyně bez podpěr na světě.

Nahoře si děláme zastávku u vodopádu Vøringfossen, jednoho z nejznámějších vodopádů v Norsku (i když je podle Wikipedie až 83. nejvyšší). Je opravdu majestátní! Do stejné výšky, z jaké padá, se zvedá vodní pára, až je z toho celá protější skála mokrá. Potůčku, který teče po sousední skále, není dopráno dopadnout až na dno. Pára ho bere a vymršťuje zpátky navrch. Řeka tím říká: „Tobogán byl přece super, pojeď znovu!“ Přes ohlušující burácení nad vodopádem je sotva slyšet vlastního slova. To se jednomu vryje do paměti.

Na procházku (slovo túra, pochod apod. je tabu) o délce 20 km a předpokládané délce 6 hodin vyrážíme od penzionu Liseth ve 13:40. Netrvá to dlouho a rozhovor s tátou se omezuje na následující fráze (seřazeno podle četnosti výskytu):

1. Proč?!
2. Jakej má tohle smysl?!
3. Zase další kopec!
4. Opět močál…
5. Kdy už tam budem?
6. Takže jdeme špatně, chceš říct.
7. Je to furt stejný, co na tom vidíte?

Co se rázu krajiny týče, má v lecčems pravdu. Opravdu má poněkud jednotvárný ráz – potůček, kopeček, bažinka, potůček, jezírko, pozor kámen!, hele ovce!, jezírko, potůček, kopeček a tak dále. Trochu to připomíná měsíční krajinu, nikde ani živáčka. Ale s každým kopečkem se otevírají nové a nové výhledy, zhruba v půli cesty vidíme na severu i ledovec Hardangerjøkulen. Chvíli nám trvá se rozejít, ale zanedlouho se už dostáváme do tempa a časy v mapě začínáme držet. Na poslední asi 3-4 kilometry začíná drobně mrholit a teplota přituhuje. Marné naděje, tahle chata to ještě není. Většina už nasazuje útrpné výrazy (pracovní název prdel místo ksichtu), a to ještě netuší, že budeme muset přejít vysoký visutý most. Chata už je na dohled, táta si na posledním kilometru nabírá do bot. Na mámě už se taky projevuje únava, Vašek šlape, já odpadám psychicky.

Chaty jsou celkem čtyři – dvě obytné, jedna se zásobami a jedna nouzová, kde jsou latriny. Norské zákony totiž vyžadují, aby na místech vzdálených od civilizace existovala pro případ požáru nouzová budova, v které se dá zatopit a v které mohou případní přeživší vyčkat na záchranu. Vstupujeme do jedné z chat. Jsou tam dvě norské kamarádky a rodinka, jeden německý pár a jeden Izraelec. Soukáme se na německý pokoj a s bratrem se pouštíme do vaření. Polévka zavodní, těstoviny s červenou omáčkou zasytí (a mimořádně se povedly).

Systém horských chat pod správou DNT (Den Norske Turistforeningen – norský turistický spolek) nemá v Evropě a snad ani ve světě obdoby. Existují celkem tři kategorie chat:

• obsazené – horské chaty s personálem, obvykle tu najdete i teplé sprchy a teplé jídlo, spí se většinou v noclehárnách
• samoobslužné – na chatách nikdo není, sami se staráte o pořádek a zařízení základních věcí – nanošení vody, vaření apod. V ceně za noc je zahrnut i plyn na vaření a dřevo na topení. Jsou dvě kategorie chat – jedna obsahuje zásoby proviantu, které si můžete zakoupit, druhá ne. Platí se tak, že vyplníte obálku (počet osobonocí a spotřebovaný proviant), vložíte do ní peníze a vhodíte do kasičky. Jako všude v Norsku, i tady lze platit kartou, stačí vyplnit formulář.

Jsem poněkud zaskočen cenou za ubytování. Budete-li chtít využívat chat DNT (opravdu doporučuji, je to luxus, který ulehčí batoh o spoustu kilogramů), vyplatí se vám stát se členem. Letos stálo roční členství pro mladistvého do 26 let 300 NOKů. Za noc v samoobslužné chatě dáte 310 NOKů jako nečlen, 205 NOKů jako člen a 100 NOKů jako mladistvý člen. Takovou pálku jsme nečekali (náš průvodce má přece jen rok vydání 2008), proto se rozhodujeme systém lehce ošidit a přiznat jen mě a bratra. I tak je to fůra peněz. Nicméně zásoby proviantu jsou obdivuhodné, vystačili by i pro případ jaderné války 😀 Ceny proviantu jsou pochopitelně poměrně vysoké (ale ne zas o tolik vyšší než v normálních obchodech, maso je tu prostě drahé) – masová konzerva 70,- , tuňák 35,- , kafe 4,- , sušenky 15,- , 1 porce ovesných vloček s příchutí 10,- , sirky 2,- apod. Dumáme, jak to tam asi dopravují, na nosiče je to totiž dost daleko. Dokonce i dřevo je na zdejší chatě balené pro převoz (Hardangervidda je holá, stromy tu nejsou). Možná 1-2x za rok  shodí zásoby vrtulníkem, nebo je dovezou na sněžném skútru (zima je tu průměrně od října do května). Spíše bych tipoval první možnost. Rodičům se představa zítřejších pouhých 8 kilometrů s 300 metrovým převýšením příliš nezamlouvá. Navrhuji odchod na devátou, abychom stihli autobus ve 12:55. Mapa tvrdí 3 hodiny, ale sichr je sichr 🙂

Pondělí 12. 8. 2013

7:00. Mobil vyzvání. Proč sakra? Jo aha, zapomněl jsem si vypnout pracovní budík. Germáni už v ložnici nejsou. Nu což, vyčistím si aspoň zuby. Venku je fakt frišno. Nemít na hodinkách zobrazené datum, vůbec bych se neodvážil tvrdit, že je srpen. Teploměr ukazuje 5°C, teplotu naprosto neodpovídající mému letnímu oblečení: kraťasům, triku s krátkým rukávem a botám bez ponožek. Beru vločky a jdu uvařit kaši. Ostatní nechávám zatím spát, potřebují nabrat síly.

Snídáme kolem osmé, Němci už jsou skoro na odchodu. Že prý má kolem poledne začít pršet, tak vyráží dřív. U jídla je celkem veselo. Dozvídáme se o třech borcích, kteří (prý dělali nesmyslné věci, stejně jako my, vypráví táta) jeli přes Vietnam na mopedu, který tamtéž za pár fufňů pořídili. Pro zpestření si kupovali dárky – nástěnný obraz (k narozeninám), sochu (k výročí svatby) a velký model plachetnice (aby to tomu třetímu nebylo líto) 😀 Mytí nádobí po snídani nám zpestřuje ucpaná sifon, ale ve spolupráci s klučíkem z Izraele jsme to dokázali. Jenda Pleskač hadr 🙂

Vyrážíme s drobným zpožděním oproti původnímu plánu, až v 9:20. Současně s námi odchází i dvě norské rodinky s dětmi (tak 6-10 let). Jdeme jim v patách, ale skáčou jak kamzíci. Bahno-nebahno, cesta-necesta. Rodičům hledáme cestu co nejsušší nohou, na což Vašek dojel. Zaplatil nohou zabořenou až do půli lýtka. Ale prý mu tam nenateklo 🙂

Po spoustě řečí: „To nemůžeme stihnout“ a probrání konverzačních témat ze včerejška zastavujeme na tyčinku a o kus dál i na poslední zbytky chleba a zásoby vloček od snídaně.

Už je skoro vidět náš cíl – horská bouda Dyranut. Chatu stráží jeden troll na skále, druhý přímo u vchodu – ten poskytuje prima závětří. Autobus má jet až za půl hodiny, zkoušíme stopa, ale neúspěšně. Asi vypadáme fakt špatně nebo vysíláme negativní energii, kdo ví. Já ale věřím, že je potřeba se na stopu tvářit pozitivně a v hloubi duše věřit, ne-li být přímo přesvědčen o tom, že někdo zastaví. Bohužel se to nevyvedlo, tak jedeme autobusem. Za 17 km svezení ve dvou lidech platíme 100 NOKů, fakt pálka. Doufám, že na normálních trasách budou autobusy levnější, tady přece jenom jezdí autobus jen v sezóně. Řidič se s rychlostí nemaže a jede s kopce osmdesátkou bez ohledu na zatáčky. Ani se zastavováním na zastávkách to moc slavné není – od vysazení jdeme k zastávce ještě 200 metrů.

O chvíli později jsme už s autem (červenej brouček nebo pětipatro bez výtahu, záleží na úhlu pohledu) zpátky u Dyranutu a pokračujeme dál na východ směr Gjøvik. V horském středisku Geilo dobíráme zásoby a se zastávkou u červeného kostela na oběd a u sloupového kostela (srubovitá stavba se spoustou podpěrných sloupů uvnitř) bereme nezvykle brzy kemp nedaleko města Gol. Turistů už je tu málo, sezóna končí, za týden se jde do školy. Minuli jsme i jeden samoobslužný kemp (penízky do obálky), ale bratrovi se tam nelíbilo. Přitom byl pěkný, hnedka u vody a s výhledem na vláčky 🙂

Večer zapínám počítač a vyřizuju školní korespondenci. Taky volám po skypu Zuzce. Ač se to nezdá, za čtyři dny jdu do školy (mezinárodní studenti začínají v pátek). Už se těším na vlastní pokoj, kde si budeme moct povídat úplně uvolněně 🙂 A dozvídám se, že se jí uvolnil v září jeden termín, tak si udělá jeden výlet za mnou i v září. JUPÍ!!! 😀

Ve zbývajícím čase se snažím nahrát na web tento blog, ale je to bída. Mám pocit, že mi každý paket na hranicích prohlíží, jestli neobsahuje nevhodný obsah, tak to jede pomalu. Když se to po skoro hodině nahrálo, zjistil jsem, že jsem nahrál nesprávnou verzi… Tak až na koleji, on se svět nezblázní, když si moje slinty přečte až s týdenním zpožděním, nemám pravdu? 😀

Fotogalerie