Mæhlumsetra

Sobota 24. 8. 2013

Ještě pět kilometrů. Vidina teplého jídla a čistých nohou mě žene vpřed. Mysl usíná a nohy pořád šlapou, jedna vedle druhé. Kámen, bláto, mech, mech, voda, bláto, … pořád dokola. Přestávám věřit, že tam dojdeme. Měli jsme si ušetřit tu blbou zacházku na ten blbej kopec, ze kterýho stejně bylo prd vidět! Ušetřili bychom si tak dobrých 12 km.

Když jsme ráno vyráželi, vůbec to tak nevypadalo. Za to může to nezvyklé měřítko – na mapě 1:100 000 se to nezdá tak daleko. Byli jsme nadšení, jak nám to pěkně šlape, když jsme za necelé 2 hodiny od výstupu z vlaku stanuli na Glåmhaugenu. Ale jak kilometry přibývaly, tempo klesalo a počet zastávek se zvyšoval.

Chata! Konečně! Otevřená, vybavená. Ale není to ta, kam míříme. Bohužel. Prý už jen kilák a půl. Kdyby tu nebyla Christin, asi bych to zalomil někde v lese. Ale je tu a nemá spacák. Nemáme tedy na výběr.

Konverzace vázne, myšlení v angličtině je namáhavé. Ještě aby ne, vstávali jsme před šestou a máme v nohách přes třicet kiláků, z toho 25 terénem. A ne ledajakým – úzká stezička mezi borůvčím, na mnoha místech podmáčená. Sem jsem měl vzít tátu, aby viděl „močál“, ne na Hardangerviddu.

Připadá mi to jako před chvilkou, kdy jsme byli na rozhledně na vrchu Lauvhøgda. A ono jsou to už dvě hodiny. Dával jsem si tam chleba a říkal si, že na tu hodinku to stačí.

Kurva, kdy už tam budem?! Začínám propadat depresi. Mám hlad! A když mám hlad, tak jsem nerudnej. Další chata. Zase špatná a navíc zamčená. Sakra! Vydrž, přece nebudeš pauzírovat před takovým špuntem, radí vnitřní hlas. A tak šlapu.

Už od Glåmhaugenu jdeme po trase Jotunheimstein. To je dlouhá, předlouhá (320 km) turistická trasa z Oslo až do pohoří Jotunheimen. Je naplánovaná tak, že se dá jít od chaty k chatě bez nutnosti s sebou nosit mnoho věcí. Prošli jsme skoro celý úsek Kvitingen – Mæhlumsetra a navíc ještě asi 8 km.

Konečně! Je 19:20, což znamená 11,5 hodiny na cestě. Podle posledního odhadu jsme tu měli být cca před hodinou. Odmykám a jdu rovnou pro vodu. Se sundáním bot roste uspokojení o 2 body. S teplou polívkou o dalších pět a lavor s teplou vodou na nohy mě vrátil opět mezi živé.

Co tak naši předci asi dělali po večerech? V chatě není žádná hra, jen pár norských knížek. Anglický překladač v mozku už usnul, tak aspoň dělám tenhle zápis do deníčku. Vůbec se těm Norům nedivím, že mají tolika sourozenců, tyhle dlouhé večery jsou znát… 😀

Neděle 25. 8. 2013

Irčo, všechno nejlepší k narozeninám!!! 🙂

Někde mi třese nohou. Kde to jsem? Jo aha, už vím. To je jenom Christin. Koukám na hodinky a škemrám pěkně po našem: „Ještě chviličku.“ Zavírám oči a vzpomínám na domov. Na Seníka. Na naše ranní nevstávání. Na naše snídaně do postele…

No jo, vždyť už lezu. Než jsem vstal, stihla Christin celkem poklidit. Až je mi skoro líto znovu špinit hrnec, ale nedá se nic dělat. Bez toho ale ty vločky nepřipravím. Tentokrát jsem přímo do směsi rozmíchal i sušené mléko a rozdíl je dost znát. Je toho obvyklý kotel, zbývá tedy i trocha k obědu. Ještě čaj, umýt nádobí, mezitím poklidit a můžeme vyrazit. Odcházíme lehce před devátou.

Řídíme se podle map u  rozcestníků, protože naše mapa byla sice levná, ale je to vykoupeno tím šíleným měřítkem a rokem vydání 2000. Cesta Jotunheimstien v mapě vůbec není zanesená. Za hodinku jsme už na parkovišti Osbakken, prý 4,5 km daleko, ale ani trochu si tak nepřipadám. Zaplaťpánbůh za ty jejich záchody, dál už bych to asi nedonesl 😀

U jezera po krátkém váhání dělám očistu celého těla. Nudi koupání je tu v pohodě, nezdá se, že bych někoho pohoršoval. Jezero je o něco méně čisté než to pod Preikestolenem, ale pořád si s vodou po prsa vidím na špičky nohou.

Na kolej už to máme co by kamenem dohodil a cesta utíká rychle. Dokonce nám to takhle po ránu myslí oběma celkem dobře anglicky, aspoň chvíli řeč nestojí. Jsou chvíle, kdy mi Christin připomíná v některých ohledech Ťapku tak před pěti lety. Třeba ve výřečnosti. Ale dnes to není tak zlé.

Pauzu na oběd děláme na pastvině mezi ovčatama. Je příjemných asi 15°C, užívám sluneční paprsky na zádech. Mapa se tu s realitou trochu rozchází, tak jdeme po čuchu. Po stejném čuchu nám ale naproti míří od farmy tři psi. Netváří se moc přívětivě, ale vypadají, že z nás mají trochu strach. Postupuje malými kroky vpřed, oni malými kroky vzad. Za chvíli si je naštěstí volá pán zpátky. Takový starý dědula, moc anglicky neuměl (nejspíš říkal něco jako: „Hvor skal dere? Til Hunndalen?“, ale nebylo mu rozumět), my norsky ještě ani slovo, takže jsme si moc nepokecali. Těšil jsem se na borůvky po obědě, ale zničehonic po nich není ani vidu ani slechu. Christin tedy sem tam něco najde, ale je to spíš paběrkování než sběr. Najednou jsme v Hunndalenu, ani nevíme jak.

Na kolej dorážíme lehce před třetí. Jen si hodím nahoru batoh a skočím si pro… Neee! Už jsem zase zapomněl na tu hloupou otvírací dobu! V neděli v Norsku chcípl pes.

Jenže co teď s načatým odpolednem? Doufal jsem, že něco upeču, ale bez lesních plodů to není ono. Ven už se mi taky nechce (nohy se ozývají), do školy se mi nic dělat nechce, číst se mi nechce. Dokonce ani spát. Nechce se mi nic. Jsem z toho trochu mimo, to už je druhá neděle, kdy se mi tohle stalo. Najednou je mi z toho všeho tak nějak smutno. Opravdu smutno. Připadám si tu hrozně sám, ztracený v bludišti vlastního podvědomí. Jen co je to možné, volám domů, abych aspoň slyšel rodný jazyk. Je to jako pohlazení na duši. Kdo nezažil, nepochopí. Když jsem sem jel, vůbec jsem si tenhle aspekt neuvědomoval. Mít tu tak kytaru…

Fotogalerie