Neděle 8. 9. 2013
Budík: 7:30
Ranní program: koupání v jezírku, pěkně na sluníčku 🙂
Snídaně: jáhly s jablky
Odchod: před jedenáctou
Cíl: vidět losa!
Z Kittilbu je to kousek po silnici a potom hurá na sotva znatelnou stezičku přes mokřady. Našlapujeme opatrně, nesmíme losa vyrušit! Je to sice blbá kráva, ale stejně. Zatím jsme neviděli jiná větší zvířata než ovce a pár krav.
Cesta stoupá i na místní poměry strmě nahoru. Už se dostavuje vlna hladu, nahoře si dáme aspoň svačinku. Je to kopec Obleikhaugen (984 m), podle mapy bez výhledu. Ale jako milé překvapení čeká nahoře rozhledna. Rozhodnutí uspíšit oběd a najíst se na pěkném místě je nasnadě. Chlebíček, brunosteček, tofíčko, salátek… A taky jsme tam potkali dva losy:
A míříme dále k severozápadu. Narazili jsme totiž na stopy skutečných kopytnatců. Tváří se věru inteligentně, neboť jdou přesně po značce, ale na druhou stranu, les je hustý a po značce je to nejjednodušší cesta. Samou radostí píšu dom zprávu, že se máme báječně a stopujeme losa. Přecházíme už i holý kopec s parádním výhledem, ale začíná nás zase tlačit čas. To je samá svačinka, samé vyvalování, kochánky a ono je najednou pět. Zuzka sbírá ze skalky lišejník, chce ho na radu učitelky z gymplu zkusit uvařit. Doufám, že se ještě někdy uvidíme 😀
Kousek před Nysætrou jsme dostopovali našeho soba. Byla to pěkná bílá kráva i s teletem 🙁 Ze samého žalu nad naším stopařským uměním jsme se zastavili na šálek dobré kávy. Nysætra už je skoro zazimovaná. Je tam jen jeden děda a radí nám cestu. Hřeje mě u srdce, že už se ho umím zeptat norsky, ačkoli stejně musím tahat ven mapu, protože ty hrozný názvy si nepamatuju 😀 Nedre Ongsjøen, tam míříme.
Po drobné zastávce u potůčku nejen na nabrání vody se oddělujeme od cesty a zkoušíme to střihnout přes vřesoviště. Keříky jsou celkem vysoké, ale s dlouhýma kalhotama se cesta hledá pozoruhodně snadno. Má milá Amazonka je mi v patách, jen se tu a tam zastaví na borůvky: „Jééé, no tuhle tady přece nemůžu nechat! :D“
K místu spaní u jezera přicházíme po dnešních 24,5 km kolem osmé. Je tady tak o 5°C míň než všude okolo, to bude krušná noc. Hecujeme se na koupání v jezeře a nakonec jdeme do toho s plnou vervou. Dokud se prsty nedotknou vody. Najednou je všechno hrdinství to tam. Ta voda musela dneska akorát rozmrznout! Supermuž, supermuž, tři, dva, jedna… na 2 vteřiny nořím zadek do vody. Je to ukrutně studený, celý to dneska nedám. I když je čistota příjemná, mám své hranice. Zuzka tam leze po kolena a jen se ošplíchává. Rychle do spacáku!
Pěkně v leže vaříme večeři. Původně to měl být buřtguláš, ale spíš z toho vychází eintopf. Jsou tam brambory, cibule, lovečák, čočka, miso, chilli a kdo ví co ještě. Ale je to dobré a hlavně: je to teplé! Taky si děláme čaj do termosky, na noc to pěkně bodne. Prohazuju si se Zuzkou spacáky, aby měla ten teplejší. Spím dost oblečenej a možná právě proto je mi taková zima. Podle předpovědi bylo u jezera v noci kolem 5°C, pocitově ale mnohem míň. Příště se do toho spacáku víc vysvleču, snad bude víc hřát.
Je jasno, jsou krásně vidět hvězdy.
Pondělí 9. 9. 2013
Brzké studené ráno, nemůžu dospat. Slunko se zvedá a osvětluje vrcholky protějších kopců. Nad vodou se drží pára, v dálce bečí ovce. Paprsky už klesají a ozařují hladinu jezera. I na nás už mezi stromky občas probleskne trocha světla. Je zima, ale tohle stojí za to.
Při cestě ze záchoda jsem narazil na velký hříbek, tak zkouším hledat jeho kamarády. Ale když hledáte, nenajdete. Mamka zatím nasbírala spousty borůvek a v kaši se krásně vyjímají 🙂 Máme spoustu času, takže je odchod takový rozvláčný. Do Øvre Svatsum to je kolem deseti kilometrů, autobus jede o půl druhé. Taky by tam měl být obchod, naše spása. Došel nám totiž chleba.
Mašírujeme si to po silnici s písničkou na rtech, když větřím: „Ha, houby!“ A tak pročesáváme přilehlý lesík. Výsledek? Jeden kozák. Ale vonělo to opravdu pěkně 🙂 Podél silnice jsme pak našli ještě jeden maxihřib, na večerní omáčku to bude stačit. Svačinka a vzhůru dolů. Míjíme krávy a po krátkém pozevlování v poslední osadě jsme ve vsi o půl jedné. Krásný čásek na oběd na prosluněném odpočívadle 🙂
Mamka se pokouší o nemožné: naučit mě trochu gymnastiky. Zkouším tedy hvězdu. Ona tvrdí, že mi to jde, já zas že ne. Tak nevím. Nějaký náznak tam byl, ale k hvězdě to mělo ještě hodně daleko. Aspoň mám co trénovat před zimou.
Doprava domů je hrozně dlouhá. Se dvěma přestupy to trvá až na kolej přes tři hodiny. Rychle převléct, umýt a na norštinu. Stejně jsem přišel pozdě 🙁 Ale mám se po ní na co těšit 🙂 Zuzka upekla jablkovou buchtu, já vařím lososa s hříbkovo-hořčičnou omáčkou a rýží. Máme zase krásnou „poslední“ večeři. Ani mi to nepřijde, že zase zítra odjede, hlava si to nechce uvědomit. Máme vínečko, olivy, buchtu a život je fajn.
Úterý 10. 9. 2013
Vstáváme v pět. Jdu připravit oběma snídani a Mamce jídlo na cestu. Musíme jít, autobus jede v 6:35. Cestu dolů nám zpříjemňuje východ slunce nad jezerem. Posledních deset minut – nekoukej tam pořád! On zastaví, neboj. Měj se krásně, nezlob a pozdravuj, koho potkáš. Pusu :* na rozloučení, zdaleka není tak srdceryvné jako to před měsícem v Ústí.
Vždyť za měsíc a kousek mi přijedeš zpátky! 🙂
Martine, je to super čtení. Prochodili jste toho se Zuzkou hodně, škoda, že jsi nevyfotil ty houby, aspoň bychom viděli, jak houby vypadají. Tady jenom paběrkujeme.
Mj. jsem Ti poslala pohled ve čtvrtek odpoledne, jsem zvědavá, zda dojde brzy. Před chvilkou odešla máma, taky byli na houbách, ale les byl spíše plný aut než hub.
Tak ať Ti jde dobře studium, teď už se můžeš soustředit. A ještě mě zajímá, proč říkáš Zuzce mamka. Moc se mi to k ní nehodí, vždyť je to mladá dívka, ne?
Houby vypadají podobně jako u nás, nejčastěji se tu narazí na hřiby koloděje, občas na kozáka. Když se dobře díváš, dají se místy najít i lišky.
Za pohled děkuju, jestli jsi ho posílala ve čtvrtek, to by tu v pondělí nebo úterý mohl být. Pošta chodí kupodivu celkem svižně.
Mladá je, ale vzpomeň si, v kolika jsi ty měla mámu 😀 Ze Zuzky jednou bude skvělá máma. Je to takové familiární označení. Vejdeš do dveří a slyšíš: „Ahoj, mamko!“ „Ahoj, taťko!“ 🙂
Je to zhruba stejné přirovnání, jako proč říkáš Tomášovi Bobánku, když už je přece velkej chlap 😉
Ano, ano, bylo to překrásné:-) Hlavně příjemný chládek (oproti Španělsku:-)) A nejlepší houby se opravdu sbírají cestou na záchod/ze záchoda…můžu jen potvdit:-D A za měsíc jsem tam zase jako na koni! Jupí!
Píšeš krásně, až by jeden řekl, že jsme byli na dovolené někde jinde 🙂 Kde se v tobě vzalo to spisovatelské střevo? Možná bys měl uvažovat o změně profese, vykašlat se na 1 a 0 a začít psát.
Taky bych chtěla vidět losa, ale ti dva na fotce vydají za všechny skutečné losy.
No fakt paráda, zírám. Je to moc zajímavé slyšet/číst zážitky obou zúčastněných. Úplně vám to závidím a moc vám přeju, aby vám to takto vydrželo, jste prima blázínci.
Jinak – o změně profese neuvažuj, ty 1 a 0 budou spíš k uživení než spisovatelský řemeslo, to by mohl být leda tak bonus. A taky nevím, proč „Seník“ (chvilku mi to trvalo …)
Na závěr – zážitek jednoho našeho kamaráda z orienťáku v Norsku: „… běžím bažinkami, už vím, že ty velké trsy mě unesou a naráz jsem tam po krk! A vůbec nevím, jestli jsem byl na dně, tak rychle jsem se vydrápal ven … Do Norska do přírody určitě znovu, ale na orienťák už nikdy!“ (je to už starší pán a tak nemusí mít všechno).
Na rady jak běhat v Norsku se zeptej Matěje, ten tam byl kdysi na soustředění. Nebo Honzy, ten byl sice jen ve Švédsku, ale to není o tolik jiné. Až se vrátíš, zajeďte si se Zuzkou na orienťák do skal (v ČR) to je taky chuťovka, teď jsme strávili víkend na Kokořínsku.
A děkujeme moc za sýr. Zdravím a ať se daří!
Taky bych to s tou změnou profese neviděl nijak růžově. Zajímavý je obsah, to jo, ale forma už o něco míň. Na křemíkových destičkách jsem si přece jen jistější v kramflecích 🙂
Ono se na ten terén (bažinky a šutry) dá zvyknout, jen to chvilku trvá. Spíš je nezvyk povrch v lese – je tam spousta kupiček, které kdysi bývaly mraveniště. Pak je ale zarostly borůvky a mravenci přesídlili kousek dál – ale kupičky zůstaly. Takže běžíš a kličkuješ, musíš hodně zvedat nohy a ještě se koukat, aby ses trefovala na kameny v podloží. Samotný způsob běhu je tak diametrálně odlišný od českého.
Až se vrátím, vyrazíme do skal možná na běžky 😀 Skål!