Pátek 6. 9. 2013
Práci do školy jsem včera nestihl dopsat, musím to zvládnout dneska. Na přednášku se hold podívám ze záznamu, co se dá dělat. Trávím u počítače celé dopoledne i odpoledne. Zuzka mezitím připravila oběd a začala balit jídlo na cestu. Vzhledem k frekvenci autobusových spojů musíme ten jediný večerní stihnout.
Jako vždycky balím během posledních 20 minut. Máme všechno? A vůbec, co nemáme, to nepotřebujeme. Poprvé za svůj pobyt využívám městské dopravy. Ale proč ne? V kraji Oppland je stejně jako v celém Norsku zónový systém, takže cena od kolejí je stejná jako od nádraží.
Autobusová doprava v Norsku sestává z dálkových a místních linek. Dálkové spoje mívají vlastní tarif, často se lišící podle toho, v kterou denní dobu jedete. Dá se jet i za polovinu plné ceny. Lokální linky jezdí v integrovaném systému s návaznostmi. Můžete si koupit lístek platný v rámci kraje, příp. spolupracujících krajích. Kolem Gjøviku fungují takové návaznosti v kraji Oppland a Hedmark. Jak je to jinde, to bohužel nevím.
Jízdné je docela vysoké, ale dá se uplatnit studentská sleva (25%). V krajích Oppland a Hedmark si můžete taky pořídit Innlandskortet, což je čipová karta s nabitým kreditem. Její pořízení stojí 50 NOKů a dostanete na ni slevu 40% ze základního jízdného, vyplatí se tedy i pro studenta. Můžete na ni pořídit kolik lístků se vám jen zlíbí, takže stačí jen jedna do skupiny. Pro mladistvé do 19 let existuje síťová verze téhle karty za 230 NOK/měsíc. Více na opplandstrafikk.no (norsky).
Připravte se na to, že řidiči neumí moc dobře anglicky, takže vyhandlovat tu správnou jízdenku může být někdy otázka silných nervů. Anebo si ji objednejte norsky, zas tak těžké to není 🙂 Stačí říct: „Ett/to/tre/fire voksner/studenter til Lindheim på Innlandskorte, vennligst.“ [et/tu/tre/fi:re voksner/studentr til li:nhajm po inlanskurtet, venlist — vyslovujte velmi temně]. = „Jeden/dva/tři/čtyři dospělí/studenti do Lindheimu s Innlandskartou, prosím“. Doporučuji přitom zamávat řidiči před očima čipovou kartičkou, nemyslete si, že vaše výslovnost bude hned napoprvé skvělá a že vám bude rozumět. Ale určitě ocení, že se snažíte mluvit norsky 🙂 Odpoví vám na to nějakou částkou (v našem případě „hundre og tjuefire [hunre ok tfchuefi:re]“), ale ta se stejně zobrazí na displeji. Nebojte, určitě to zvládnete 🙂
Autobus je celkem prázdný, kdo by taky jezdil domů v pátek takhle pozdě. Lidi zvoní a vystupují každou chvilku, my si nejsme úplně jistí, kdy máme vystoupit. Naštěstí jsem to řidiči ukázal při nástupu v jízdním řádu, takže se podíval do zrcátka, já pokrčil rameny jako že nevím, a on nám zastavil 🙂
Vtip je totiž v tom, že Norové nehlásí a v odlehlejších oblastech ani neoznačují zastávky. V kombinaci s neoznačováním vesnic (protože vesnice v českém slova smyslu se v Norsku nevyskytují – vždycky je to jen jeden nebo dva domky a pak kilometr nic) se jedná doslova o matení nepřítele. V jízdním řádu jsou zaneseny jen ty hlavní zastávky, jinak vám autobus zastaví téměř kdekoli po cestě, stačí se domluvit s řidičem. Všechny zastávky jsou ale na znamení. Docela se nám osvědčilo sledovat trasu v turistické mapě 😀 Další možnost je sledovat názvy „ulic“: např. Dalborgvegen znamená cestu do Dalborgu.
„Jéé, hele, brusinky!“ volá Seník hned po výstupu z autobusu a dere se do stráně. Neboj, těch ještě potkáme… Uplétám jí dva copánky (standardní účes na výlet), chvíli mi to trvá. Praxe je za měsíc ta tam. Je skoro půl sedmé, když vyrážíme. Máme před sebou dneska 10 kilometrů, do tmy tak akorát. Hned se připojujeme na Jotunheimstien a ploužíme se do kopce. Nohy ještě nedostaly šanci se rozchodit a hned takový stoupák! Velkou část pak jdeme po štěrkové cestě, částečně tam vede značka a částečně jsme tam zabloudili. To je zase ta mapa 1:100 000. Ale co má člověk dělat, když pro danou oblast žádná podrobnější neexistuje?
V lese je cestička ouzká, ouzká, tam zakop‘ Posed o klouzka, klouzka 🙂 A o kousek dál ještě o jednoho. Nu což, ono se to spotřebuje 🙂 Cestou se k nám ještě připojují tři ovečky, ale když slyší, že se o nich začínáme bavit jako o potenciální večeři, berou roha do lesa. Těsně před devátou dorážíme k farmě Lundsætra (jazykové okénko: en lund = háj, ei sætre = letní farma), kde má být jakýsi nouzový přístřešek. Sice to vypadá, jak kdyby byl na soukromém pozemku, ale místními ohradami se nesmí jeden nechat zmást. Jsou proti ovcím, ne proti návštěvníkům. Vaříme rychle večeři, polentu s klouzkama a zeleninou. Ke spánku sice uléháme brzy, ale znáte to. Když se dva dlouho nevidí…
Sobota 7. 9. 2013
Béééé! Bééééééé! Zní to hodně naléhavě. 😀 Co to těm ovcím dělají? Ať už je to cokoli, naštěstí s tím začali celkem pozdě. Kristova noho, ono už je deset! Mňo, to jsme si trochu přispali :D, na to, že nás dneska čeká kolem osmi hodin cesty. Ale snídani přece nebudeme odbývat – vločky děláme tak jako tak. Mamka rozhrnuje závěs a hle, ona tam stojí auta a odváží ovce pryč. Proto tak bečely! Všechny ty farmy v horách jsou letní, na zimu se ovce uklízí do teplejších nížin. Možná jde část rovnou na porážku, kdo ví?
Vyrážíme kolem dvanácté. Couráme se, sbíráme borůvky a o půl třetí usedáme k obědu a odpolední kávě. Zjištění, že jsme množství chleba poněkud podcenili, je nemilé. Ještě že s sebou máme tu půlku Šumavy, místní Kneipp je opravdu nevýživný. Příště vezmu s sebou něco poctivějšího, třeba Mjøsbrødet. Anebo si upeču vlastní chleba, když mi Seník dovezla formu 🙂 Během oběda nás míjí parta důchodců a ptají se, kam míříme. Jak zjistili, že až na Kittilbu, ťukají si na čelo. „Tam nemůžete dneska dojít, to je ještě šest hodin cesty!“ „Zůstaňte o chatu dřív.“ a podobné chytré rady. Cha, my ještě staříkům ukážeme, zač je toho loket.
S plným žaludkem vyrážíme na další cestu. Docela to utíká, ale hračička si fotí, druhá hračička sbírá borůvky, takže na Skjellbreidu dorážíme až kolem půl šesté. Myjeme nohy v potůčku a dáváme drobnou svačinku. Před sebou ještě 3,5-4 hodiny cesty. Možná ty staříci přece jen nekecali. Ale my máme čelovky a nevzdáme se! S příslibem dobrého výhledu si děláme ještě drobnou zacházku na horu Gammelhans (1050m). A stojí to za to! Kruhový famózní výhled na placku pokrytou jezírky a mírnými kopečky.
Teď už ale abychom sebou hodili. Začíná se smrákat. Kousek za Nysætrou nasazujeme čelovky (abychom je později nemuseli tahat). Únava už je znát, kloužu po každém druhém šutru a nadávám a nadávám. Nakonec odkládám hůlky a hle, ono to najednou jde líp. Jsou prostě i terény, kde je lepší jít bez nich. Cestou zvažujeme pořadí činností po příchodu. Zda nejdřív uvařit, zatopit, nebo se jít ošplíchnout do jezera. Od toho se ozývají hlasy a zřejmě si koupání celkem užívají. Na chatu Kittilbua (viz mapa) přicházíme pár minut po desáté. V nohách máme krásných 30,5 km. Uvnitř jsou tři Němci, kteří si sem udělali víkendový výlet a chatu využívají jako základnu pro výlety do okolí.
[codepeople-post-map]
Chata opět patří DNT, je samoobslužná a bez zásob. Ceny jsou tedy stejné jako v jiných samoobslužných chatách. Má dvě místnosti, v jedné je kuchyň a na patře spí Němci, zabíráme si tedy tu druhou. Pouštím se do vaření večeře, Mamka vedle zatápí. K večeři budeme mít dobroučké těstoviny s masem a červenou omáčkou (táborová klasika). EDIT: Těstoviny by bývaly byly, kdybychom je nenechali na koleji. Takhle byla červená omáčka s houbami, paprikou a zbytkem polenty. A hnědým kozím sýrem navrch. Vypadalo to hladově, ale zas tak málo toho nebylo 😉
Přisedáme potom ještě k Němcům a nabízíme naše papričkové gumídky. Oni na oplátku zase teplý čaj a dušené houby. Byli prý dneska na výletě v okolí a nasbírali jich hromady. A taky viděli dva losy! Celí natěšení, že je zítra uvidíme taky, se přesouváme do pokoje a uléháme ke spánku. Zuzka je trochu smutná, že si anglicky moc nepokecá, a nechce si nechat vymluvit, že to chce nechat chvilku času na rozmluvení. Teda chce – rozum to ví, ale cit velí jinak. Pro jednou se nám role prohodily, obvykle takhle bývám smutný já – že jsem neohebný, křivý, že neumím pořádně plavat, hrát na flétnu a podobné věci. A přitom je to vždycky jen o tom, s kým se srovnávám. O moc vysoko nasazené laťce. Pro začátek není třeba být nejlepší. Ale je to marný, je to marný, je to marný – mozek to ví, ale srdce to nechce přijmout. A zaručený lék na tohle je spánek, doufám, že to ráno Mamce už tak připadat nebude.
Pokračování příště…