Milý deníčku,
tento víkend jsem změnil historii. Tedy alespoň tu svou 🙂 Posunul jsem nejvyšší navštívené místo na 2469m. Na nejvyšší vrchol severní Evropy, horu Galdhøpiggen v pohoří Jotunheimen. Ale pěkně popořádku.
Pátek 20. 9. 2013
Asi před třemi týdny jsem se potkal s Christin a Henriette, které mi ukázaly plakát o tomhle výletu. Pořádá to školní Friluftsgruppa, tedy spolek volného času. Docela dlouho jsem zvažoval, jestli pojedu, 650 Kr mi přišlo jako celkem dost. Na druhou stranu v tom byla zahrnuta doprava, ubytování, dvě večeře, horský vůdce a členský poplatek. Takže to nakonec až tak zle nevyšlo.
jelikož je Friluftsgruppa určena primárně pro místní, všechny pokyny (kromě posledního emailu) chodily v norštině. Naštěstí norština není nijak složitý jazyk a se základy angličtiny a němčiny se dá po několika lekcích jazyka s pomocí slovníku porozumět téměř jakémukoli psanému textu. Zaplatil jsem tedy a v pátek ve smluvený čas dorazil na parkoviště. Všichni vypadali, že mají jen takové malé batůžky oproti mojí krávě (ale taky pak pěkně klepali kosu :D). Tříapůlhodinová cesta na základnu Raudberg Stulen (cca 1000 m.n.m.) byla na zadním sedadle malého Subaru utrpení. Bylo málo aut, takže jsme ještě navíc jeli v pěti.
Hned po dojezdu jsme vztyčili čtyři stany lavvo a začli dělat večeři. Párky v rohlíku, ó, jak vydatná to večeře. Doufám, že zítra bude něco lepšího. Nakonec nás tam mezinárodních studentů je asi čtvrtina. Já, Christin, Daniel (Německo), Fábio (Brazílie), Екатерина (to neuhodnete :D) a další 3 Rusové. Dělám si běhací kolečka, protože je celkem zima a teplé věci jsem ještě nevybalil. A pak honem do spacáku, ráno brzy vstáváme.
Sobota 21. 9. 2013
Ráno jsme se sbalili z našeho bydliště pod kopcem a přesunuli se autama asi 10 km k chatě Juvaashytta (1850 m). Některá vozítka měla s kopcem co dělat. U chaty jsme nafasovali matroš, vůdce a instruktáž. Až k ledovci máme jít za sebou a nikam neutíkat. Kdo by to byl řekl 🙂
Vyrážíme jako dlouhá housenka táhnoucí se po bílé pláni. Je zataženo, jen místy probleskne slunko. Vrchol je v mracích. Zástup se sune velmi pomalu, každou chvíli zastavujeme. Z dlouhé chvíle počítám lidi ve výpravě (nejde jen naše Friluftsgruppa, ale i další návštěvníci). 63! Je to vůbec možné?! Zlaté naše výlety ve dvou…
Na kraji ledovce máme pauzu. Vůdci rozmotávají lana a vážou na ně uzly, my si dáváme čaj a sváču. Instruktáž – udržujte si vzdálenost a lano polonapnuté – trvá asi 5 minut. Jen jsem si odskočil na malou a než jsem se vrátil, všichni jsou už navázaní. Tomu říkám paralelizace 🙂 A na mě a na Fábia nezbyl uzel. Jedna z instruktorek promptně váže dvě další osmičky a řadíme se na konec hada. Kontrola, jestli máme zamčené karabiny.
Jdeme jako tři kratší hadi vedle sebe. Vpředu je vždycky vůdce a cepínem zkouší, jestli není pod vrstvou sněhu puklina. Máme mezi sebou přibližně třímetrové mezery a je opravdu těžké je udržet. Furt se stojí a na ostrém větru to není nic moc. Úplně jsem si při tom vzpomněl na silvestrovské Nízké Tatry. Počasím to bylo dost podobné, jen na Slovensku jsme s sebou neměli důchodce a děti, které musí každou chvíli odpočívat (a nevydrží do závětří). Jo, a taky jsme tam nebyli v září 🙂
Vůdci znají dle vlastních slov cestu – rovně a pak kus doleva 😀 Což je na širé bílé pláni celkem přesný popis 🙂 Ale asi vědí, co říkají, neboť se zhruba po 3/4 hodině šnečí chůze objevuje kamenitý výběžek. „Můžete se odpoutat a pokračovat po kamenném hřbetu na vrchol, který nevidíte támhle.“ Máme před sebou ještě asi 800 metrů s čtvrtkilometrovým převýšením. Údaj zní sice trochu Kýčerovitě, ale není to tak hrozné. Místy se vyskytují horolezecké prvky, ale kam se to hrabe na Veľký Rozsutec 🙂
Stoupání zabírá cca 20 minut, nejhorší je předbíhání davu. Většina lidí se tváří, jako by jim už v životě bylo tepleji. Takový Fábio je zakuklený a hlavou se mu nejspíš honí: „Co tady sakra dělám?!“ U nich doma pamatují nejkrutější (červencovou) zimu, kdy bylo asi +8°C. Na Galdhøpiggenu se nejvyšší letní teploty pohybují kolem +6°C. Teď je asi -3°C, ale s větrem je to pocitově mnohem míň. Chodit se sem dá přibližně do konce října, pak už to není bezpečné. A taky tu bývá trochu chladno 🙂 Loni v zimě byla dole u chaty průměrná teplota -13,4°C v prosinci, tady nahoře to bývá ještě tak o 5-10 míň.
Nicméně z vrcholu je krásný kruhový výhled na okolní mlhu. I přesto je však nezbytné vrcholové foto a chilli gumídek na zahřátí 🙂 Mnoho lidí na vrchol ani nejde a snaží se vměstnat do chaty. Velikostí je asi jako naše dvě klubovny dohromady. Ale zkuste tam nacpat 80 lidí 🙂
Neměl jsem chodit dovnitř – roztál mi sníh na rukavicích a teď jsou mokré. Rychle, rychle – zahřát se cestou dolů! Ó, no né! Oni se začínají trhat mraky a vynořuje se jeden výhled za druhým. Stojím jako omámený. Chce se z toho křičet radostí – a proč vlastně ne? Široko daleko ani noha a tak se směju na celý Jotunheimen. Kdyby nebyla taková zima, asi bych tam byl ještě teď a bažil se výhledů.
Na konci výběžku se opět navazujeme na lano (které mezitím stihlo zamrznout) a stejnou cestou jdeme zase dolů. Na rozdíl od první cesty už je i vidět kam jdeme. Kolem profičeli tři lyžaři. Pro skialpinisty je docela oblíbené vystoupat na vrchol a pak si zalyžovat úplně volně na ledovci.
Odvazujeme se a všichni hned vyráží na cestu do chaty. Taky je mi zima, ale radši si dám čaj, vyměním baterky ve foťáku (jedna vůbec nešla ven, asi zamrzla) a budu dokumentovat. Катя zvolila stejný způsob, takže se tak vzájemně předcházíme a fotíme. Do chaty docházíme jako úplně poslední, ale řekněte – kam by se člověk hnal, když je tak nádherně?
Do kempu přijíždíme brzy, kolem páté. Jdeme tedy ještě s Christin na malý výlet na okolní kopečky, nasbírat si borůvky, brusinky a pokochat se západem slunce. Taky se domlouváme na zítřejší vstávání na východ slunce – má mě vzbudit v 5:45.
Večer podařený výlet zapíjíme (čajem) a zajídáme večeří. Dneska jsou hamburgery, není to moc velké vylepšení oproti včerejšku. Mají holt jen gril, tam se toho pro 30 lidí moc vymyslet nedá. Christin se přestěhovala spát do kuchyně, že ji byla ve stanu zima. Zvláštní, mně dneska noc přišla rozhodně teplejší než včera – ve spacáku jsem se vysvlékl až do trenýrek.
Neděle 22. 9. 2013
5:39. Christin se mnou klepe. Co blbneš, vždyť prší! To si jako myslíš, že vyjde sluníčko? Myslí. Já ne. Radši dospávám, v autě to moc nepůjde. Tak jde sama. Slunko nevyšlo 😀
Norové vstávají o dost později a z jejich stanů se line zápach piva. Než se vykopají a připraví k odjezdu, je něco po jedenácté. Teď už jen ta hrozná cesta zpátky 🙂 Ale výlet to byl pěkný!
Všem doporučuju se na vrchol za pěkného počasí vypravit. Dá se jít buď od Juvaashytty s úsekem přes ledovec – buď s vůdcem, nebo s odpovídajícím vybavením (tzn. lano, cepín, ideálně úvazky) sami. Anebo je tu ještě druhá možnost od chaty Spiterstulen (1104 m), ale je to dál a s o dost větším převýšením a místy hodně prudké. Ale ledovec uvidíte taky a pravděpodobně nepůjdete v takovém zástupu. Kdybych se sem měl někdy vrátit, určitě budu volit cestu od Spiterstulenu. Na obou cestách se platí mýto. K Juvaashyttě to bylo 85 NOKů, kolik je to na Spiterstulen, netuším.
Na zápisky z tohoto výletu na ledovec jsem se těšila, ale nedovedu si představit, že bych se ho zúčastnila. Zima s větrem musela být pěkná, když už i Tobě byla zima.
Ono se to ve skutečnosti příliš neliší od normálního výletu v zimě. Zima i vítr dost podobná jako kteroukoliv pořádnou zimu v Krkonoších. Jen to člověku v září nepřijde 🙂 Jediný rozdíl je v tom, že se přes ledovec jde ve svázaném hadovi – aby kdyby se jeden propadnul do trhliny (což se stává velmi zřídkakdy), tak aby ho ostatní udrželi. Z toho důvodů se platí za horského vůdce, který ti jednak tohle vybavení zapůjčí, druhak se kolem něj nakumuluje potřebné množství lidí a třeťak i v mlze ví, kudy má jít. Bez něj by to šlo taky 🙂