Úterý 13. 8. 2013
Od té doby, co jsme slezli z Hardangerviddy (takže od včerejška), se mi zdá, že jakákoli možnost aktivní dovolené je předem odsouzena k záhubě. Nabízím k návštěvě národní parky Rondane, Dovrefjell i Jotunheimen, ale ostatní nechtějí o národním parku už slyšet ani slovo. Pravda, každý z jiného (pseudo)důvodu, ovšem i tak to vypadá, že návštěvu zajímavých hůře dostupných míst budu muset absolvovat sám. A budu si muset máknout, světlo nebude věčně. Než se nadějeme, je tu polární noc jak vyšitá.
Plán nakonec vychází na dnešní přesun do Lillehammeru a jeho zítřejší návštěvu. Když už celý den strávený v autě, vymohl jsem si aspoň cestu přes hory (ne o moc delší, zato s výhledy – aspoň podle mapy). Opět je mi dopřáno řídit, tentokráte dokonce bez GPSky (taky jsem 2x přejel odbočku 😀 ). Cestou se zastavujeme ze zvědavosti na venkovském letišti Fagernes. Do Osla se odsud létá třikrát denně a za půl hoďky jste tam. Silnička vypadá jako na letiště na Točné, ale pak se vyloupne dlouhá ranvej, odbavovací hala, která vypadá spíš jako restaurace, a řídicí věž. Představuju si dispečera, co tam asi tak teď dělá. Nohy na stole, kafíčko, cigárko, denní tisk… Široko daleko neletí ani moucha.
Interiér budovy sestává z jedné odbavovací (mám s tímhle slovem fakt problém, už podruhé jsem ho psal asi na pětkrát) přepážky, jednoho gate (takové obyčejné dveře vypadající jako někam do kanclu; na fotce níže jsou u levé strany), zavřená kavárna (ale kafe si můžete udělat samoobslužně a peníze nechat na tácku), čekárna s výhledem na letištní plochu a všehovšudy dva zaměstnanci.
Za letištěm se cesta kroutí čím dál víc, stále více stoupá. Spolu s nadmořskou výškou stoupá i počet děr (to byste v Norsku nečekali, co?). Za poslední směrovkou na Lillehammer začíná… štěrková cesta! Není divu, že na směrovce neuvádí vzdálenost, to by jim tamtudy nikdo nejel. V mapě je ale značená jako normální regionální silnice. Vzdálenost mi máma vyčítá z mapy, čeká nás ještě krásných 60 kilometrů. Začínám chápat rčení „na tacháči dvacet, v očích smrt.“ Rychleji se opravdu jet nedá, počet děr roste exponenciálně. Už to vypadá, že to horší být nemůže, ale Norové jsou na to očividně zvyklí; míjí nás pěkné nové Volvo a spěchá.
Nahoře se krajina podobá kombinaci Krkonoš a Šumavy. Jsou zde horské louky, nízké smrkové a březové lesíky, spousta mechu a rašeliny. Stejně jako po celém Norsku se tu pasou ovce. Tady se ale navíc pasou i kozy a volně žijící koně. Stojí u nich skupinka turistů a fotí se s nimi. Mně foťák opustil už na letišti se vzkazem „Vyměňte baterie“ a nenechal už se přemluvit. Jemu se to řekne lehce, ale kde mám najít v lese zásuvku?!
Zhruba v půli cesty stavíme na uvaření oběda. Silně fouká, nemít závětří, ani bychom si neškrtli. Teploměr ukazuje 8°C, pocitově je tak pět. A přesto vaříme oběd, dokonce dvouchodový (poslední takový jsme měli před týdnem v Německu). Před námi je ještě 22 km, taková příjemná třičtvrtěhodinka cesty. Nakonec to uběhlo o fous rychleji, na posledních několika kilometrech byla asfaltka. Na ní se pro změnu nešetřilo zatáčkami, výsledná rychlost tedy nijak neroste. Aspoň šetříme naftu 🙂
V Lillehammeru jsme nezvykle brzy – kolem čtvrté odpolední. Budujeme obydlí, ale… co dál? Půjdeme se podívat na nádraží! Na vláčky! 🙂 Cestu lemují mračna malin, času je dost. Táta s Vaškem z toho šílí. Nádraží je vskutku pěkné. K původní budově byla přistavěna skleněná kostka s obchody, kavárnou, hlasovým naváděním pro slepce, novými pokladnami… V podchodu jsou na zeď promítány fotky Norska. I mašinky mají pěkně čisté. Pěkné tiché elektrické jednotky od Stadlera. S naklápěním.
Drobná odbočka: V Norsku a západních zemích obecně se na pokladnách, přepážkách na úřadech, poštách apod. nesetkáte s oddělujícím sklem. Pro personál to přináší benefit v tom, že ho nemusí umývat, pro zákazníka (slyšíte ten rozdíl? Zákazníka!) je to mnohem příjemnější, poněvadž se nemusí dorozumívat úzkou štěrbinou nebo radiokomem. Třeba na zdejších poštách jsou přepážky dělány podobně jako mají u nás ve stáncích mobilní operátoři. Když něco potřebujete, pošťačka se nezvedne (protože stojí), obejde pult (aniž by musela zvedat nějakou zábranu) a jde vám ukázat, co potřebujete. Prostor pro zaměstnance neodděluje žádná stěna, prostě se počítá se soudným zákazníkem. Zrovna ve službách máme na západní Evropu ještě hodně velké rezervy.
Nic ale není stoprocentní a od návštěvy lillehammerského nádraží bych už neřekl, že se v Norsku nekrade – připoutaným bicyklům chyběla půlka součástek. Musí se ale nechat, že počítají se slušným vychováním a odpovědností a podle toho jsou věci zařízeny a spousta z nich může fungovat samoobslužně.
Cestou zpátky do kempu obcházíme staré továrny na potoce. Bratr vypadá, že se svým výrazem „kuří řiť“ už pevně srostl. Přesto se ho pokouším povzbudit a navrhuju večerního panáka. Sice protestuje (protože jsem při čekání na odpověď odešel na maliny – jsou obří a bez červů!), ale nakonec přikyvuje.
Středa 14. 8. 2013
Lillehammer. Kladívko. Olympijské město z roku 1994. A jedno z mála, které na pořádání OH dlouhodobě vydělalo. Je to znát všude – domy vystavěné jako olympijské vesničky nechátrají, ale byly prodány na bydlení. Sportoviště jsou využívána celoročně a městečko celkově působí dojmem, že o finance nouzi nemá. Taky nemá nouzi o vítr, ženoucí se ze severu údolím a přeměňujícím snídani ve zkoušku otužilosti.
S výhledem chladného dne se oblékáme do teplého a vaříme do termosky čaj. Sotva však mineme brány kempu, vykoukne sluníčko a vítr se utišuje. Po pár minutách už není pochyb o tom, jaké bude dneska počasí. Dlouhé teplé triko, kalhoty a bunda věru nebyly dobrou volbou. Přidejte si k tomu kopec ke skokanskému můstku. Už jen při představě z vás začíná odkapávat pot 🙂
Na vrchol vede lanovka nebo schody. Vyhrává sportovní duch a ušetřených 220 NOKů. A to i přes Vaškovy protesty, že „z lanovky je toho vidět víc.“ Ještě chleba na posilněnou a vzhůru vzhůru. Táta počítá schody a vždy po 150 si dává pauzu. Aspoň vždycky stihnout utéct ty šneci před náma, schody jsou na předbíhání dost úzké. Pot teče proudem, schodů neubývá. Po dobrých 20 minutách jsme se tam konečně vyškrábali, až na vrchol je to 1073 schodů (doufám). Výhledy fenomenální, ale nikdo by mě nedonutil se z toho spustit dolů, jako tenhle klučina (cca 16 let):
Do lyžin proudí voda, aby to pěkně klouzalo. Trávu sekají zavěšení na navijáku.
Protože čas kvapí, rychle sbíháme dolů. Chceme ještě stihnout otevřený skanzen Maihaugen. K vidění je tam toho totiž spousta – hned na začátku muzeum s expozicí o historii Norska, které zabírá dvě patra budovy. Je tam spousta věcí, na které si můžete sáhnout a spousta informací (i v angličtině). Určitě by se tam dala strávit minimálně hodina, spíš víc.
My ale tolika času nemáme, protože chceme stihnout i druhou část – venkovní skanzne. Během sezóny jsou v budovách herci a průvodci v dobových kostýmech – lékárník, pošťačka, prodavačka, pekařka i obyvatelé domů od 19. do 20. století. V usedlostech si můžete vyzkoušet všeliká lidová řemesla. V rybníčku chytat ryby. Taky tomu odpovídá vstupně – 150 NOKů za dospělého, 110 za studenta. Všechny tyhle aktivity ale končí v 17 hodin, což je velká škoda. Pokud sem někdy pojedete, určitě přijeďte dřív. Vyplatí se zkusit stihnout prováděné trasy – během naší návštěvy byly ve 14 a v 16 hodin. Po poslední prohlídce totiž většina obyvatel svůj dům zavřela a dovnitř se dalo nahlížet jen přes okno.
Skanzen je jinak otevřen do desíti. Jsou tam vystaveny budovy dovezené z celého Norska. Zahrnuje hlavně lidovou architekturu od 15. století. Všechny domy (i ty moderní) jsou převážně ze dřeva, ty starší mají střechu porostlou trávníkem. Aby neteklo dovnitř, je pod trávou položka z pásů březové kůry. Jen by to chtělo být tam o něco dřív a nepřipravit se o otevřené dveře.
Sečteno, podtrženo – Lillehammer je pěkné město a rozhodně stojí za návštěvu!