Po širých zasněžených pláních se prohání silný vítr, všude je božský klid. Nikde nikdo. Ohňostroje v údolí tiše hrají svoji píseň. Jaká je to nádhera stát na hřebeni hor, kochat se nočními výhledy a s větrem v zádech čekat na nový rok! Jen s prskavkou v ruce… „Už nechceme trávit Silvestra v hlučných partách opíjejících se lidí. Příští rok pojedeme zase do hor.“ Loňský Silvestr na hřebeni Nízkých Tater v nás probudil neodolatelnou touhu prožít konec roku v přírodě, pokud možno bez lidí, obžerství a alkoholu. Ale jak už to tak bývá, pokud nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře…
Pondělí 30.12.
Pojeďte s námi na Silvestra do Jizerek, bude nás víc, nebudeme se bát vlka, nic! Nakonec nás je bez výzvy šest, přidává se k nám Kristy s Tomem, Maty a Starouš. Ráno ale jedeme ve čtyřech, Starouš s Matym dorazí až večer. Máme trochu zpoždění, klasika, Kristy s Tomem už netrpělivě přešlapují před panelákem na Proseku. Cesta s různýma hrama a cédéčkem ubíhá rychle, zvládáme i lov potravin v boleslavském superhypermarketu, plném „silvestrovského-žrádla-chtivých lidí“. Konečně jsme v Hejnicích, našem výchozím bodě. Hurá! „Jé, támhle je minicukrárna, dáme si ještě polední kávičku?“
Po pomalejším startu míříme nahoru. Konečně! Už jsme potřebovali vypadnout od všeho toho učení a psaní bakalářek či diplomek. Ale kde je sníh? Podle kalendáře by mělo mrznout a sněžit, zatím se tu jen zelená tráva a zmatení ptáci se pokouší o jarní árie. Alespoň je krásně! Cestou na první vrchol Kristy s Tomem naučili Výzvu, to je taková moc pěkná hra. Kdo ji nezná, rádi vysvětlíme, proč si každou chvíli v půli věty říkáme „bez výzvy“ nebo si leháme na zem (i na místech veřejných jako je např. lékarna 🙂 ) Brodíme se v závějích rezavého listí a když už se nemůžeme koulovat sněhem, alespoň blbneme v listí.
Ořešník před námi! Stoupáme po žebříčkách a… „Jéééé, to je nádherný výhled!“ Kocháme se jarními výhledy na krajinu a zabubáni před větrem si dáváme malou obědopauzu. S bříškem jako v pokojíčku si to štrádujeme dál po hřebeni a nebyli bychom to my, abychom po cestě neprovedli ňákou lumpárnu. Průzračný potůček s ještě průzračnější tůňkou nás lákaly k pořádné zimní koupačce. „Pojďte do toho taky!“ nadšeně s Martinem voláme. Tom se nenechal dlouho přemlouvat, Kristy se nám nakonec hecnout nepodařilo. Ale co už. Rychle vysvlíct, hop a skok. „Aaa, to je studený!“ Ale ten pocit potom za to stojí! To úžasné hladivé teplo, které se rozlije do celého těla, když vylezete a oblečete se…
Začíná se stmívat, k přístřešku v sedle pod Holubníkem přicházíme tak akorát. „Z těch fotek to vypadalo větší,“ myslíme si. Nicméně, budeme se muset vejít. Chystáme spaní, vstup zavětrováváme pláštěnkou. Stačí už jen uvařit a zalézt si hezky do tepla spacáku. Čočka s polentou, zeleninou a koňskou dávkou chilli to jistí, okamžité dračí zahřátí zaručeno. Zabubaní ve spacáku sladce usínáme… „Nazdar blbouni,“ ozve se temnou nocí, ale nenásleduje žádná akce. Mohl by to být jen sen, kdyby…
Úterý 31.12. – Silvestr
…kdybychom ovšem ráno neobjevili flašku medoviny. Tak se pěkně vyjímala v ranním slunci. „Kdo to sem dal?“ „Beztak horská služba obchází přístřešky a rozdává odměny statečným turistům,“ smějeme se při vymýšlení teorií o záhadném moku. „A nepřišel v noci Zdenda?“ A hle, kousek v lese za přístřeškem se válí podivná mumie 🙂 Tak dobré ráno!
Výprava je kompletní, Silvestrovský výšlap může začít. Ranní výstup přes Černou horu nás dokonale probudil, zvlášť když si Posed téměř nahoře vzpomněl, že nechal v přístřešku čelovku. Vrací se pro ni, byla by škoda ji tam nechat, a tak se prý potkáme na Čihadlech. Zbylo nás pět. Dereme se hore na Sněžné věžičky a teprve teď se nám otevírají nefalšované zimní scenérie. Výhledy na zasněženou krajinu konečně dávají pocit, že kalendář nekecá. Na Čihadlech jsme cobydup, Martin už se málem ukousal nudou. Nojo, trochu jsme se táhli. Pauzu na vyhlídku nad rašeliništěm, čaj a čokoládu si ale stejně nenecháme ujít.
Z Jizery, dalšího vyhlídkového bodu, byl výhled za celé dva dny suverénně nejlepší. Mlha před námi, pod námi i všude kolem dokonale zakrývala všechno, co mohlo být vidět. A ten studený vítr! Zato cesta dolů na Smědavu, kam nás táhla představa teplé polévky a zmrzlinového poháru, byla pravým freeslidem. Cesta se nám raději ukryla pod sněhem, takže nezbývalo než se jít klouzat.
Po smědavské pauze pro zateplení těla, duše i žaludku zbývá už jen kousek do cíle. Jak to tak v horách bývá, Smrk si pro nás připravil mlhu, rychlé stmívání, vítr a bahno. A nebeský žebřík vedoucí do půli kopce byl spíše dílem ďáblovým. Útulna pod rozhlednou na Smrku je parádní a máme ji celou pro sebe. Vaříme a dýcháme o sto šest (bez výzvy), aby teplota stoupla alespoň na čtyři stupně nad nulou. „Už je tu bez výzvy tři a půl!“ Večerní zábava je v plném proudu, povídání ve spacáku, vtípky a historky. Žádní vožralové, žádné hlučné partičky. Tedy prozatím. Po jedenácté totiž přišel do útulny jeden Polák a bez výzvy o půl dvanácté se dostavila partička přiopilých hlučících silvestroslavičů. A je po klidu.
Příchod nového roku slavíme nahoře na rozhledně, zahrává si s námi prudký vítr a petardy odpalované zezdola na nás cení své barevné zuby. Na Smrk přichází čím dál víc lidí, naštěstí ne všichni zůstávají na spaní. Bez výzvy tři – dva – jedna…. jupíííí, vítej roku 2014!!! Připíjíme si domácí slivovicí a pak se ještě chvíli necháváme ošlehávat větrem a vychutnáváme si chvíle relativního klidu. Spát totiž pak moc nejde. Ožralá partička se pokouší o zpěv a do toho bojují se svým opilým kamarádem. Aby toho nebylo málo, ukládají ho k nám, takže okopaným zádům se nevyhneme… „Příště pojedeme pěkně pod stan. Někam, kde opravdu nikdo nebude,“ říkáme si. Alespoň jsme se naučili nové nadávky jako „vrchní kretén“ apod.
Středa 1.1. 2014
Ráno – rychle pryč! Poslední vyhlídka na zamrzlé rozhledně v mlze, novoroční valčík nahoře a hurá dolů. Slézáme do údolí a vida, zase sluníčko. Silvestrovskou výpravu slavnostně zakončujeme v cukrárně v lázních Libverda. Jak jinak než kafíčkem s lázeňskými oplatky!
