Zpátky doma

Úterý 17. prosince 2013

A je to tady! Konečně ten den nastal! Nasednu do autobusu, odjedu na letiště a už o mně Gjøvik neuslyší. Jak jednoduché, že? Kdyby tu nebylo jedno veliké jenže… Copak se dají takhle spláchnout čtyři měsíce života?

Na jednu stranu se hrozně těším domů. Ale na tu druhou nemůžu zapřít, že se mi v Norsku opravdu líbilo a nejradši bych ostatní importoval sem. Co jsem tady nachodil a naběhal kilometrů, co východů a západů slunce jsem tu viděl… A věřte nebo ne, za celou dobu jsem nepotkal žádného vyloženě nepříjemného Nora nebo Norku. Žádní zapšklí důchodci, kterých je celé Brno a kteří vám svoji ZTP kartičkou div že nepřerazí nos.

Už sedím v autobuse a naposledy mávám Christin a jejímu příteli Jörgovi, kteří ráno vstali a odvezli mě do města na autobus (za což jim patří můj obdiv, mě by dobrovolně z postele před šestou asi jen tak někdo nevykopal). Od té malé zrzavé holky jsem ještě dostal na cestu balíček sušenek, jak z mých, tak z jejích receptů.

Na Gardermoen (tj. letiště OSL) dorážím ještě za tmy. Obeskládán batohy, kufrem a lyžemi koukají ze mě jen boty a hlava. Značně nemotornou chůzí se přesouvám do hlavní haly, u samoobslužného kiosku fasuju označovací pásky na zavazadla a modlím se, abych se vešel do váhového limitu. Už při balení jsem měl matné tušení, že je to nereálné. Váha jen ukázala jak moc. Limit na zavazadlo je 20 kg, na příruční deset. Váha hlásí 26 a 21, pro příruční 14. Obětoval jsem nafasované deníčky a zbytky hygienických potřeb, čímž jsem si ulevil… o celá 2 kila! Po půlhodině skládání tetrisu do kufru mě zaujal podlouhlý zelený pytel – spásná to myšlenka! K lyžím se vešly všechny ponožky, spodky a šály a dokonce i jedny boty. Najednou má batoh 20,5 a kufr 20,9, s čímž už váhu oblafnu. Batůžek na palubu sice váží furt stejně, ale rozměrama sedí a váhu prý nekontrolujou. Aspoň to Zuzka tvrdila.

I bezpečnostní kontrolou jsem se dostal, ačkoli jsem musel absolvovat téměř striptýz. Kovová sponka na pásku – dolů! Boty s kovovými cvočky – dolů! Vyndejte všechno z batohu. Jedou mi tam asi čtyři krabice s věcma, ostatní mají tak jednu až dvě. Na záchodě ještě dotáčím vodu, abych nemusel na palubě utrácet, procházím zónou pokušení (alias duty free shopy, ještě že už mi nezbyla žádná hotovost) a s norským časopisem v ruce usedám k bráně a čekám na své letadlo. Gardermoen je celkem útulné letiště a spíš než do časopisu koukám ven z okna, jak jim ta práce na letišti jde pěkně od ruky.

Chvilku po desáté už nastupuju do letadla, místo jsem vyfasoval vedle paní s pěkně kyselým ksichtem. Místa je tam jak pro trpaslíky, ale naštěstí máme letět jen dvě hodiny. Sedadlo mám pěkně u okýnka nad křídlem, budu se moct s Norskem ještě naposledy rozloučit. Je mi nějak smutno, vůbec se mi nechce domů. Teda chce, ale nechce. Těžká nostalgie. Stroj se odlepuje od země a ve slunečném jitru vykukují zasněžené vrcholky Jotunheimenu. Děláme otočku nad Oslem a za malou chvilku jsme už nad mořem.

V hloubce pod námi utíkají malé domky, vrtulky, dálničky… A blížíme se k dalšímu moři. Ale je takové bílé. Trochu blíž je znát, že to není tak úplně moře, ale velmi nízká oblačnost, ohraničená zhruba obrysem ČR. Z mraků sem tam vykoukne kopeček, rozeznávám Klínovec a Říp. Bílé kopečky se rýsují nad komíny Prunéřova a lovosických továren. Krásné zimní počasí.

Začínáme klesat a ihned po průletu českou „atmosférou“ dosedáme na ranvej. Pražské letiště vypadá jako stanice metra – neútulné, s holými zdmi, dlouhatánskými chodbami a jen občas nějakou směrovkou. Dlouhé čekání za batohy a ještě delší na lyže. Odcházím z příletové haly téměř poslední. Sotva projdu bránou, už se na mě směje Mamka, táta a Vašek. Nabalení jak pumpy 😀

První krok na čerstvý vzduch. Ech, chhf chrch! Řekl jsem čerstvý? Žádný zázrak jsem sice neočkával, ale tahle facka mě málem položila. Tak na tenhle humáč si budu muset zase chvíli zvykat. Hrdličkujeme se Zuzkou celou cestu na Zbraslav. Maminka už nás netrpělivě očekává: „No kde jste takovou dobu? Dyť měl přistávat vo půl jedný!“ 🙂

Zase doma… První dojmy? Hrozně dlouhý den, stmívá se až po čtvrté. Těžko dýchatelný vzduch. Přeplácané vánoční výzdoby. Žádný sníh ani led. Celkem teplo na prosinec.

Hned další den jedu kvůli škole do Brna, tak si mě ještě večer užívají. Celá rodina, přichází předstupeň vánočního obžerství. Ale jsem zase rád doma. Nicméně někdy bych se do Norska rád vrátil. Třeba za prací, se základy norštiny už nebude takový problém ji sehnat.

P.S.: Pro ty, kteří očekávali nějaké zhodnocení, možná napíšu ještě jeden článek 🙂