Setkání s Hilde

Když jsme se sem chystali, předpověď hlásila nejhorší možné počasí – déšť se sněhem. Ony že né, že to bude dobrý, ať nesýčkuju. Teď, po návratu, už je jisté, že předpověď nekecala. Déšť a bouřka, kterou jsme potkali, dokonce dostala jméno: Hilde.

Bouře Hilde nás sice jen lízla, ale i tak jsme si ji užili.

Pátek 15. listopadu 2013

Ráno jsme vycházeli za deště a větru. Počítali jsme na cestu do Goksøyru 100 min, pro jistotu 120. Na autobus v jedenáct vyrážely holky po deváté, já se zastávkou na latrině čtvrt hodiny po nich. Vítr s námi házel opravdu solidně a Christin přišla o pláštěnku na batohu. Najednou ji prý viděla, jak se vznáší nad útesem a míří jako modrý flíček nad moře. Henriette to občas sfouklo a musel jsem ji učit, jak stát ve větru. Vycházel jsem přitom ze zkušeností při plachtění a cestování pražským metrem.

IMG_6793.JPG

V Goksøyru jsme byli v 10:25, na zbylou půlhodinu jsme zalezli do nějaké stodoly. Už v autobusu jsem cítil mokrou pravou část veškerého oblečení (do Goksøyru je to na JV, déšť šel z JZ). Na mostě z Runde šplíchají přes čelní sklo vlny z moře, s mikrobusem to vždycky pěkně zamává. Po dvou přestupech jsme se dostali do Voldy a obšťastňovali návštěvníky místního obchodního centra vůní svých nohou a sušením oblečení na záchodech. Kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom se na to vykašlali a radši si hleděli obstarat flašku rumu.

Řidič dalšího autobusu nám v Bjørke mával a přál šťastnou cestu. Nejsem si jist, zda to myslel upřímně či zlomyslně. Na 4-5 km cestu vzhůru s cca 600 metrovým převýšením jsme vyráželi ve tři. Nejpozději o půl šesté tam musíme být, říkal jsem si. Nebýt Henriette. Dva kroky, pauzička. Tři kroky, přestávka. Chytá se všeho možného => stojí na špičkách => ztratí balanc => spadne. Rozhodí rukama. „Kudy vede cesta?“ „Přece tam, kde teče potůček.“ Zažívám dejá vu z Hardangerviddy. Zatím držím nervy na uzdě, ale je to náročné.

Opravdu oceňuju Tvoje rukavice s neoprenem, Mamko. Hřejou i mokré, ždímu je co minutu. Občas déšť lehce zeslábne, aby o deset vteřin později mohl přijít s dalším roztomilým poryvem. Kalhoty se cucají vodou. Snažím se přesvědčovat Henriette, ať nezastavuje. Christin mezitím zmizela kdesi v dáli a vodní sloupec pláštěnky, bundy a kalhot zmizel pod hektolitry vody z nebe. Ach jo, nejen, že je pomalá (dochází mi trpělivost), ale nemá ani žádné vybavení. Baterka na mačkání, půjčuju ji svoji a sám jdu potmě. Doufal jsem, že to trochu urychlí postup. Jak naivní.

Po nějaké půlhodině narážíme na Christin, která si neví rady, jak překonat potok. Trochu se totiž rozvodnil a kameny, po kterých se přecházelo, jsou pod vodou. „Děláš si ze mě prdel?! To jsme teprv tady?!“ protáčím panenky při pohledu na mapu. Možná v půlce a už je tma. Hlavou mi probleskuje myšlenka, zda to neotočit a nezkusit osomrovat nějaké domorodce, ale briskně ji zavrhuju. Ten plán je předem odsouzen k záhubě a trávit noc v mokrých hadrech se mi fakt nechce. Tak jak do toho potoka? Stoupnout na kámen na metr daleko a doufat, že to nebude moc hluboko. Bylo. Šlápli jsme si všichni.

Dál vedu bez světla. Bezva zkušenost. Párkrát jsem spadl na mokrém sněhu, kalhoty ztěžkly. Jednou mi ujela noha a svezl jsem se po svahu. Pásek povolil a rozkrok spadl ke kolenům. Pěšinka se schovává kdesi pod sněhem, spolu s potůčky z předchozích dešťů. Každý krok je sázka do loterie – bude tam voda? Výška sněhu osciluje mezi po kotníky a po kolena, hloubka vody pod ním podobně. Začínám nadávat. Opravdu hnusně, opravdu sprostě a raději česky.

Sakra, jdeme blbě, musíme se dostat na druhou stranu tohohle potoka. Přes déšť není vidět ani s čelovkou (kterou jsem Henriette sebral) a mapa má ke kvalitnímu tisku daleko. Dneska dochází i na buzolu. Všichni už jsme mokří až na kost. Ha, máme cestu! Teda něco, co ji před 30 cm morkého bílého svinstva připomínalo. Teď je to potok se sněhovou pokrývkou. Musím sám sebe přesvědčovat, že už to není daleko, to už se mi dlouho nestalo.

„Kurva, nezdržuj, nevzdychej a pojď už!“ křičím na Henriette v duchu. „Martin, wait!“ je mi odpovědí. Zase vidím značku, konečně! Vede mimo cestu a po dvou kamenných mužících už zase není pod sněhem vidět. Pořád si říkám – pojď, pojď, jinak tu zmrzneš. Henriette spadla a nemá už sílu vstát, Christin zas už nemá sílu ji zvednout. Brodím se sněhem nazpět a o německé branné výchově si myslím své.

Už vidím světlo! A vypadá jako chata! Po levici probleskují dráty, u kterých by chata měla být. A vskutku, po chvíli brodění a padání se objevuje další světlo. Blíž a naštěstí je to to správné. Odmykám a jdu rovnou dovnitř, kašlu na pravidla. Shazuju ze sebe úplně všechno, jen ať se baby pokochají pořádným chlapem. Najednou je zase dobře. Dokázali jsme to, jsme v teple a suchu! Tělo postupně přichází k sobě, v malé chatce nacházíme i místo na sušení věcí. K večeři je kuskus se zeleninou, vaří Henriette (ano, ta, která tvrdila, že teplé jídlo nepotřebuje). Batoh je durch, suché zůstaly jen spodky, knížka, deníček a jídlo kromě chleba.

IMG_2538.jpg

Sušení bot začínám ručníkem, neboť papírem by to bylo nebetyčné plýtvání. Předtím je ale musím samozřejmě vylít. Beru na sebe erární svetr (díky, DNT!), zalézám pod peřinu a zase jsem spokojený medvídek.

Sobota 16. listopadu 2013

Stal se zázrak! Uschly mi boty! Bundy mají, pravda, trochu mokré rukávy, ale venku stejně prší, takže je to fuk. Plánujeme vyrazit kolem poledne, abychom se na silnici dostali ještě za světla. Na výlet po okolních vrcholcích nemáme ani pomyšlení. Po včerejší zkušenosti odhaduju čas sestupu na 3-3,5 hodiny.

IMG_2555-IMG_2565.jpg

Je tedy spousta času na vaření snídaně a večeře a přípravy chlebů na dnes i zítra. Vyčleňuju oblečení, které si nechám do autobusu (= zcela suché) a vlhké si nechávám na cestu. Kromě 3-4 km sestupu nás totiž ještěčeká cca 10 km po silnici.

Ve dvanáct jsme opravdu sbaleni a vyrážíme. Ze včerejšího sněhu po kolena jsou dnes jen zbytky. Konečně je i vidět, kudy jsme včera šli a rovněž se odhalují okolní hory. Za hezkého počasí tu musí být opravdu překrásně – jako v Alpách. Však se to tu taky jmenuje Sunnmørealpene. Hele, odsud jsme včera přišli! Tamhle jsme bloudili! Za světla vypadá všechno mnohem blíž. Jo, tenhle kopec jsme měli obejít z druhé strany!

IMG_6796.JPG

Dokud se jde po rovině, je to v pohodě. Jakmile je na cestě nějaký schůdek, stupínek, Henriette vyšpulí zadek, něčeho se chytí a ztratí rovnováhu. Je to opravdu zkouška nervů, protože dolů je to opět 600 výškových metrů. Ještě navíc jdeme zase špatně, Norové se tentokrát na rozcestí neobtěžovali ani se šipkou. Vracíme se tedy asi 300 metrů (já 3x: zpět vyzkoumat, vpřed oznámit a zpět dovést) a sestupujeme tentokrát správnou cestou. Přecházíme lávku pod vodopádem Tyssefossen a klesáme. Krok, krok, zaváhání. Krok, stojí. Jdu poslední a musím si dávat pozor, abych ji nepřišlápl ruce, furt mi je cpe pod nohy. Čekání si s Christin krátíme sběrem borůvek a brusinek, ještě porád nějaké jsou 🙂

IMG_6806.JPG

Voda nadělala pěknou paseku, koryta některých potůčků se zvětšila i pětkrát a stezka se pozná tak, že po ní teče bystřinka. Výškový profil se pomalu narovnává, tak jdeme aspoň chvíli normální rychlostí. Ha, silnice! Trvalo nám to tři a čtvrt hodiny, to jde. Dáváme pod smrčkem krátký oběd a čajopauzu a hurá na silnici, ať se můžeme co nejdřív převléct do suchého.

IMG_6799 - IMG_6803.jpg

Jezero je vylité ze břehů, silnice místy chybí, na vozovku je vyplavené bahno z luk. Déšť neustává. Na konci prvního jezera nám zastavuje pán a ptá se, kam jedeme. Napůl norsky, napůl anglicky mu vysvětlujeme, že do Kalvatnu. Bere nás s sebou a přemýšlím, co tam budeme dělat takovou dobu. Autobus jede o půl jedenácté v noci. Tajně doufám, že nás třeba pozve domů na čaj, zvlášť když odbočil k baráčku. Ale kdepak, jde si jen pro řidičák. Povídá, že přes noc přišla blesková povodeň a padaly šutry. Silnice byla za Strynem zavřená. Nakonec nás místo do Kalvatnu bere až do Grodåsu, kde je aspoň obchod.

Dvě čokolády za 35 NOKů! To berem 🙂 Slintám i nad teplými pečenými křidélky, ale nechávám si zajít chuť. Snad jindy. Ještěže jedeme už v sobotu, v neděli tu neštěkne ani pes. Paní pokladní nás naviguje do čekárny. Sice tam moc teplo není, ale aspoň neprší. Můžeme se převléct do suchého a strávit tam následujících 6 hodin…

Neděle 18. listopadu 2013

Zase doma v teple 🙂 Čekání se ráno zdálo být nekonečné. Lillehammer. Arabská hudba. Jedna písnička pořád dokola. Ranní procházka k jezeru. Neprší, zato mrzne. Kafe, které není Latté, ale zato je Take away (u McDonaldu mají dvojí ceny – uvnitř a TakeAway). Poslední hodina cesty do Gjøviku. Těším se na sprchu, ale nejdřív zapnu počítač. Takových mailů! A Zuzka je online 🙂 Sprcha počká. Chtěl jsem jít běhat, nemám v čem. Hážu mokré věci na zem, humus. Teplé jídlo, chleba, extra zasviněná kuchyň. Ještě stíhám vyprat, zavolat dom a zalézt pod peřinu. Zase je dobře 🙂

IMG_6812.JPG

Fotogalerie z celého výletu

9 komentářů u „Setkání s Hilde“

  1. Tak dejá vu z Hardangerviddy? To snad ne, myslím že ani táta na Henriette nemá. Ale jinak to muselo být hrozný. A holky vypadají na fotkách z té chaty sklesle. Ale čte se to pěkně v suchu a v teple 🙂

    1. To dejá vu bylo z rozhazování rukama a ptaní se, kudy vede cesta. Jen s tím rozdílem, že tady byla ta cesta opravdu méně zřetelné, protože po ní tekl potok.

  2. Na tohle čtení nemám už nervy. Kdo si vymyslel takový výlet a ještě s Henrietou, která vás brzdila?Dnes jsem Ti zrovna psala v dopise, že takové počasí s promoknutím a promrznutím se projeví ve stáří na kloubech, uvidíš! Už abys byl v Česku. Máš tam asi 3 překlepy, ale asi s Tebou cloumal vztek, když si ten výlet líčil.

    1. No vymysleli jsme si ho sami 🙂 Předpověď sice hlásila škaredé počasí, ale ne až tolik. S Henriette se to blbě pozná, protože pomalu chodí jen do kopce a z kopce, po rovině to žádný rozdíl není.

      Teplotně až taková zima nebyla (bylo kolem +5°C), ale s deštěm a větrem se to stává nepříjemnější. Nevím, jestli to v ČR bude velký rozdíl, na Silvestra se chystáme do Jizerek 🙂 Na kolenou se to projevuje už teď (ale tak všeobecná námaha, nejen tenhle výlet), zřejmě to máme dědičný. Ale doma na zadku kvůli tomu sedět nebudu.

      Vztek se mnou necloumal, opisoval jsem to z deníčku a moc jsem se na obrazovku nedíval 😉 Překlep se sem tam stane, dvakrát jsem to kontroloval já, jednou Zuzka a vidíš – stejně jsme je nenašli všechny.

  3. Do takového nečasu musíš příště brát jen holky do nepohody…! Nechci chválit vlastní dceru, ale Ty to o ní stejně víš… Už Ti řekla, jak ji překřtila jedna naše rodinná přítelkyně? To ti nemůžu říct já, to by mohla jen Zuzka sama. A aspoň na ten výlet hned tak nezapomeneš. Kdyby bylo hezky, tak se to za pár měsíců/let vytratí… A skláním se před Tvým sebeovládání, já bych na ně/ni byla zlá. Ale na druhou stranu – ono to někdy funguje. Zvlášť když jde tak trochu o život.
    Good luck!

    1. Moment, já se nechal přesvědčit, že pojedu s nima 😀 Ony by asi klidně jely i samy. Ale za svou amazonku do nepohody jsem rád 🙂

  4. Ale no tak, s tím vychvalováním brzděte, teď sedím doma a nevytáhnu paty:-) Ale nějakou akci by to chtělo…už mě to sezení nad bakalářkou nebaví.

Napsat komentář k Kulda Zrušit odpověď na komentář