Osiřelý ptačí ostrov

Středa 13. listopadu 2013

Dnešní ráno mě zastihlo na nádraží v Lillehammeru, čekajíc na noční autobus. Holky mě překecaly, takže nakonec na západní pobřeží Sunnmøre mířím s nima. Naší první zastávkou bude město Ålesund, se dvěma přestupy jsme tam před desátou ranní.

Jeli jsme se společností Nettbuss, dálkové autobusy na linkách NX mají opravdu pohodlné. Místa na nohy je dost i pro mě, nad každým sedadlem najdete polštář. Nejlevnější jízdenky se dají sehnat na jejich stránkách (norsky), platit lze ovšem pouze norskou kartou. Každé přátelství se tedy hodí 🙂 Někdy je cena stejná, jako když si lístek koupíte u řidiče, ale vzhledem k absenci ceníku to lze jen těžko předpovědět.

Město Ålesund je celkem pěkné, znovu postavené po požáru r. 1904. Většina domů je proto kamenná a trochu to tam připomíná Kodaň. Průplavy mezi ostrůvky, lodě, kam se podíváš, a neskutečně čistá voda. Rozkládá se na několika ostrovech, propojených mosty, podmořskými tunely a osobními loděmi hurtigbåt. V přístavu vládne čilý ruch a spousta uřvaných racků.

Návštěvu začínáme vrcholkem nad městem, abychom viděli kam jít. Po zdolání 418 schodů zjišťujeme, že toho moc není. A to byl původní plán tu dokonce přespat. Je vidět spousta ostrůvků, některé k městu patří, jiné ne. Na jednom menším se rozkládá letiště. Počasí zatím přeje, meteorologové se naštěstí netrefili.

Procházíme i druhý ostrov – sklárnu, maják, kostel. Nakonec ale usuzujeme, že chytneme dřívější loď. Mně něco nesedlo a dost to cítím. V čase před odjezdem ještě navštěvujeme místní Vinmonopolet – jediný obchod, kde lze v Norsku legálně koupit alkohol nad 6%. Ceny překvapivě nejsou vůbec špatné (na norské poměry samozřejmě, cifry stejné jako u nás, měna jiná). Ale moravské víno tu nemají ani jedno 🙁

Cesta lodí (95 NOKů, žádné slevy neuznávají) mi žaludek pěkně rozházela, řidič autobusu jedoucí po uzoučké silnici, jak kdyby řídil motorku, dílo zkázy dokonal. Vozovka přejíždí četné mosty – úzké na jedno auto, na vrcholu je křižovací místo. S napětím čekám, kdy budu mít možnost osvěžit si plavecké dovednosti, až se zřítíme do moře.

Na posledním úseku k majáku Runde fyr je potřeba nejprve se vyškrabat na dvousetmetrový kopec a pak ho zase slézt dolů. Henriette hrozně zdržuje. Odemykám – luxus! Vytopeno, lednička, mikrovlnka, gauč… a pod dřezem lavór, kterého se ihned zmocňuji a prchám ven. Spát jdu brzy, nechat svůj žaludek odpočinout. Za oknem bliká maják a na druhé straně se příboj tříští o útesy…

Čtvrtek 14. listopadu 2013

Jupí, je mi dobře 🙂 Denní světlo si dává pěkně načas, je znát, že jsme severněji. Ráno trávíme hodně času u zbytků starého majáku s výhledem na útesy. Každá vlna se rozstříkne do podivuhodných tvarů, hladina kmitá nahoru a dolů a zaplavuje části ostrůvku.

Dnešním plánem je cesta kolem ostrova, což by vzhledem k jeho rozměrům (cca 1,5 x 3,5 km, nepočítáme-li jihovýchodní výběžek) neměl být problém. Strmé útesy západního břehu slibují v létě podívanou na kolonie papuchalků, alk mořských a podobné havěti. Je ale podzim, ptáky si můžeme prohlédnout leda na obrázku. Nicméně útesy jsou majestátní i na podzim a výhled na zasněžené vrcholky asi přivede Mamku k žárlivosti. Znovu jsem se totiž zamiloval, jinak to tu ani nejde.

Henriette nás v polovině opouští, chceme se s Christin ještě vyšplhat na nejvyšší (a jediný) kopec na ostrově. Parádní výhled a místo na pozdní oběd! Stezka zpět, dá-li se vůbec stezkou nazvat, je trochu dobrodružná a místy obsahuje i horolezecké prvky. „Tudy za mnou nechoď!“ instruuju Christin. Nedbá mých rad a následuje mě. Najednou se pouští skály a mizí mezi kameny. Vypadá to opravdu hrozivě. Naštěstí ji chytila túje (nebo tis nebo podobná havěť) a krom pár škrábanců se ji nic nestalo.

Už sedím zase v teple, umytý, s hrnkem čaje a znovu si chrochtám. Už chybí jen zavískání ve vlasech 🙂 Každý dopisujeme dopisy domů, vlastní deníčky a před spaním hrajeme jednu partii kostek. Na pelesti na mě bliká maják. Tady se mi prostě líbí.

Pokračování příště…
Fotogalerie