„Pravej přední bliká!“ „Pravej zadní bliká!“ „Levej přední bliká!“ „Levej zadní bliká!“ „Světla svítí!“ „Stěrače stírají!“
Ano, ano, před každou delší cestou je třeba provést prohlídku vozidla. Před půlroční cestou prohlídku veskrze důkladnou. Podrobit jej technické kontrole, opravit reznoucí karoserii, přezout kola (protože příští týden se už má ochladit) a tak dále, a tak podobně.
Ani při sebedůkladnější kontrole se nepodaří vychytat všechny mouchy a plody své špatně odvedené práce tak budu sklízet ještě další tři měsíce. Nefungující klimatizace mě, pravda, v severských krajích příliš trápit nemusí, kdežto poruchové ABS a ošoupané gumičky stěračů by zasloužily dát do kupy. A jelikož jsou norské servisy drahé, budu to muset buď opravit sám, nebo se s tím do prosince smířit. Začínám tušit, která varianta má navrch.
Pátek 21. srpna 2015
Při odjezdu před dvěma lety se táta rozčiloval, že má malé auto. Objem zavazadel se sice mírně snížil, zavazadlový prostor je přitom zhruba 4-5x menší. Hádáte-li, že jsme si zahráli 3D tetris v praxi, hádáte správně. Jedna zadní sedačka je sklopená a nedlouho po vyjetí začínáme zbylému zadnímu sedadlu přezdívat kobka. Především proto, že na sklopené sedačce jsou tři přepravky, které cestujícímu na zadním sedadle zdařile překážejí ve výhledu. Dle starodávného zvyku jsou přebytečné věci z předních sedadel (svršky, lahve apod.) odkládány na zadní sedadlo a člověk v kobce je tak pomalu pohřbíván zaživa.
Dnes míříme jen do Lipska na návštěvu k Christin. Rozložili jsme tak dlouhý přesun na dva dny a budeme se tak moci zítra zastavit v Dánsku. Nechápu, jak může Christin žít v takové placce – ona, která má tak ráda hory. Kompenzuje si to aspoň bydlením v podkroví.
Uvítání je takové rozpačité, nemáme si moc kam sednout. Berou nás na okružní cestu městem, k památníku Bitvy národů. Jeden shlíží svrchu, druhý hledí z odrazu na vodní hladině. Zadání projektantovi zřejmě znělo asi takto: „Každý si z toho musí sednout na zadek.“ To se vydařilo, neboť za několik málo okamžiků již sedíme na schodech nahoru. O několik dalších málo okamžiků už zase ne, jelikož německá strážná je nekompromisní.
Centrum Lipska vypadá přesně tak, jak byste od historického německého města očekávali. Je plné okázalých renesančních a barokních budov, pěších zón a světelných přechodů pro chodce, které nikdo nebere vážně. A protože jsme ve východním Německu, přímo uprostřed, naproti nejluxusnějšímu hotelu stojí panelák. To aby si hotelový host nemyslel, že je pan Někdo.
Lahve vína otevíráme v parku a pár kapek alkoholu rozvazuje jazyky, tak, jako všude na světě. Jenom Jörg pije málo, bude přeci ještě řídit zpátky. S Christin si slibujeme, že si ráno půjdeme zaběhat.
Sobota 22. srpna 2015
Nepůjdeme. Nebo aspoň ne spolu. O půl osmé stojím připraven ve sportovním na chodbě a z obou pokojů se ozývá spokojené oddychování. Seznamuji se tedy alespoň se sbírkou kreseb Mimoňů, když už jsem pod jednou velkou podobiznou spal.
„To kreslila Uli, moje kamarádka,“ říká Christin, která se zrovna objevila ve dveřích. „Přijde v devět na návštěvu.“ Jörg poslušen pokynů své družky mizí, aby se zanedlouho vrátil s taškou plnou čerstvých voňavých housek. Snídaňový stůl na „balkoně“ je skoro uchystán a je tedy vhodné vzbudit zbytek osazenstva, aby si užili sluneční paprsky, než stráví další den v autě. Byt je dimenzován na dvě osoby a snídaně je proto prokládána žádostmi o máslo, nutellu, čaj, kávu, další housku, „můžu proběhnout na záchod?“ a diskuzemi o solárních panelech a obnovitelných zdrojích.
Právě dojídáme, když přichází Uli, aby zaujala naše místa na balkoně. Právě včas, šest už by se nás tam nenajedlo. U kufru auta se za chvíli odehraje další kolo souboje já vs. fyzikální zákony. Fyzika opět vítězí a oba malé batohy opět hrají svou roli v pohřbívání zaživa.
Po zastávce na zmrzlinu, tankování a pokusu objet kolonu na dálnici překračujeme v překvapivě krátkém čase hranici do Dánska. Ubývá aut, snižuje se povolená rychlost. Řízení zdá se být posledním impulsem, který brání tělu upadnout do letargie. S vypnutím motoru na parkovišti v Århusu se začíná tělo ukládat ke spánku.
Århus je město, jehož středem se vine plavební kanál. Podél něj se na obou stranách rozkládají hospůdky, kam byste si pravidelně v pátek a v sobotu sedli a opili se, pokud byste byli běžní Norové. Nebo každý den, pokud byste byli Dáni. Nebo příležitostně, s lahváčem koupeným v trafice, pokud byste byli Češi.
Hřéba rozvíjí teorii o tom, že všichni Dánové jsou krásní. Během procházky městem jsme dle tohoto kritéria napočítali 33 cizinců.
Oči suchozemce rovněž nemohou nespočinout na novém námořním terminálu, kde z knihovny máte výhled na moře a přitom můžete nechat děti radostně skotačit na skluzavkách. Místo je tak přívětivé, že jsme dokonce zauvažovali, zda si na houpacích platformách nepostavit stan.
Ne, ještě je brzy. Jako vhodné místo na stan se ukázalo parkoviště nedaleko Hirtshals, kde se nám podařilo náš stan ukrýt za auto. Alespoň pro krátkozrakého pozorovatele stojícího dva kilometry daleko.
Neděle 23. srpna 2015
Ranní slunko ještě nezačalo pořádně pražit a pláž se pomalu plní Dány, kteří si, ať už na kole, pěšky nebo autem, přijeli užít moře, dokud je ještě teplé. Žádný se nezdrží dlouho, jen vlezou do vody, udělají pár temp a hurá pryč. Jenomže kam se hnát, když jste ještě nesnídali a loď z přístavu odjíždí až za tři hodiny?
Od brány přístavu jsme posláni na čekací plochu, která není pod nánosy racčích výkalů téměř vidět. Pomineme-li starší udržované veterány, je naše auto zdaleka nejstarší. A zdaleka nejplnější. Věřím však tomu, že i Norové si vezou domů zásoby zboží, které je v jejich domovině nedostatkové – tedy vše, co je původem mimo zemi fjordů. Vědomi si tohoto faktu, doplňujeme na palubě zásoby alkoholu do maximálního povoleného množství.
Slunečné počasí na norském pobřeží přímo volá: „Hej, jedna koupačka za den přeci není dost!“ Dáváme počasí zapravdu a mořská voda na nás nemusí dlouho čekat. Je sice studenější, než dánská, ale člověk má tak nějak pocit, že je to to nejteplejší, co tahle ledová země má v zásobě. Nebude daleko od pravdy. Jezírko, u kterého spíme, je opravdu studenější.
Pondělí 24. srpna 2015
Studenější ale neznamená, že si ranní koupačku nechám zkazit. Díky tomu mi ani nevadí, že došla buchta od babičky.
Norové byli odjakživa národ námořníků. Není divu, mnoho osad podél fjordů a jezer nebylo dostupných jinak než vodou. To byl zřejmě i jeden z důvodů, proč se rozhodli vystavět mezi Skienem a Dalenem plavební kanál. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby zdymadla nebyla ovládaná ručně. Ještě dnes vás při plavbě provází vozidlo, které čeká u každého zdymadla, aby pomohli lodi o pár metrů nahoru.
Nacházím si novou kamarádku. Je jí asi pětašedesát a Vašek ji málem srazil autem, když ji coby cyklistku předjížděl. S vidinou další nebezpečné jízdy se s námi dává do řeči, protože srazit někoho, koho pokládáte za známého, je přece nepřípustné. Je to má první delší konverzace v norštině, ale paní má, zdá se, času dost. Minimálně do doby než přijede loď. Hřéba jde rybařit a Vašek se jde osprchovat, protože se mu ráno na koupačku nechtělo a na parkovišti je sprcha zdarma.
Loď se sotva vejde a pokud jsem dobře počítal, tak na pět cestujících na lodi připadají 4 členové posádky a dva další na obsluhu zdymadel. Cena lístku tomu pochopitelně odpovídá.
Dnešní den však nebyl předurčen k poflakování okolo kanálu. Jeho hlavním úkolem bylo zhodnocení fyzické situace mužstva na tréninkovém výletě, abychom věděli, zda na zítřejší výstup k ledovci vystačí lékárnička, či zda s sebou pro jistotu vzít i nosítka.
Pod kopcem u auta dává počasí větřit, že jakýkoli náznak fyzické aktivity bude po následující dva týdny pravidelně odměňovat vydatnou sprškou. Dnes to má být tréninkové, takže i déšť s větrem se šetří na horší časy.
Trénink výstupu na norské kopce zahrnuje i posílení ducha, aby si uvědomil, že žádný kopec nemá vrchol tam, kde si to člověk od začátku myslel. Ani na druhém ani na třetím horizontu. Lidé cestující do Norska poprvé totiž zpravidla neví, že norské kopce vrcholy nemají. Před několika miliony let si dal ledovec mistrovskou práci s údolími a fjordy. Na vrcholky mu jednak nezbyly síly, a jednak si řekl, že pro těch pár mešuge nemá smysl se s tím babrat. Výsledek je takový, že po výstupu strmým horským úbočím vylezete na planinu, které je placatá jako Holandsko. Jen cyklistů je tam méně.
Pozn. autora: I v Norsku samozřejmě existuje několik výjimek. Jotunheimen (neboli domov obrů) nebo Sunnmørealpene a další. I tam jde ale jen o několik málo vrcholů obklopených plackou – tam se ledovec jen utvrdil v názoru, že pro zemi, která bude mít kolem roku 2000 hustotu obyvatelstva 16 obyvatel na čtvereční kilometr (z toho většina bude žít v Oslo) nemá smysl se namáhat. Zvláště když jsou nenároční a ocení to i tak.
Důsledek plochých kopců je nasnadě: neuvěřitelně tam fouká a je na nich mokro. Jako každý správný Nor víme, že není hanba se vrátit a míříme zpátky dolů. U vodopádu Låtefossen mokneme opět (ačkoli neprší) a stan stavíme téměř za tmy.
Úterý 25. srpna 2015
Byl to den, kdy už od rána mělo počasí špatnou náladu. Stan jsme balili v dešti, z parkoviště vycházeli za přeháňkového pěkného počasí a zpátky jsme se navrátili, až když přestalo pršet a přišel poctivý chcanec.
Nálada našeho stálého společníka nás přesvědčila zkrátit původní plán cca 20km na pouhý 2-3 hodinový výlet. Vašek to považuje za přijatelně odpočinkové a jde taky.
Pěšinka stoupá, sem tam přechází potůček a my se bavíme představou, kde by to byla pro tátu konečná. Poslední jsme se shodli na přechodu vodopádu po kamenech. Přes několik potůčků je natažené i prkno, které neklouže ani přesto, že by to od něj člověk očekával. Nebo právě proto.
Potůčky střídají skalky, sem tam s lanem nebo řetězem. Pod jednou takovou drobnou skalkou se Vašek otáčí s tím, že „jestli vy jste magoři a chcete riskovat život, já teda ne.“ Nevím, mám pocit, že jít sám po kluzkých kamenech dolů je větší risk, než ve dvou nahoru.
S Hřébou jsme u ledovce zanedlouho a v nouzové chatičce potkáváme německou rodinku s asi desetiletým klukem. Pak že to nejde. Po ujištění, že déšť rozhodně nemíní přestat, otáčíme taky a vracíme se zpátky. Cestou míjíme hloučky turistů, čekajících pod různými stříškami, zda se počasí umoudří.
S tankovým průzorem na zamlženém okně sjíždíme do Oddy a nejlevnější vypočítanou trasou (přes trajekt v Utne) míříme do Bergenu. Za trajektem nás vítá milý pán s ještě milejší cedulí, která hlásí, že silnice je zavřená a že objížďka vede zpátky trajektem, kterým jsme přijeli, kousek po břehu a pak dalším trajektem. Anebo po silnici přes Voss. Grrr. (Uzavírky lze dopředu zjistit na http://www.vegvesen.no/)
Do Bergenu přijíždíme kolem páté, čeká nás tu teplá sprcha, dobré jídlo a milá hospodyňka. Ale to už je jiné vyprávění.
Jedna myšlenka na “Road-trip do Bergenu”