Každá road trip jednou skončí. I ta naše je nyní u konce. V nohách zůstaly našlapané kilometry, v srdcích vzpomínky na každičký den našeho putování. Výhledy, nekonečné dálky norské divočiny, vnitřní boj sám se sebou, radosti, únava…
Sobota 5.9.
Jak jinak se s putováním rozloučit než posledním výletem? A kde jinde, než na místě, kde jsme poprvé s Martinem byli spolu? Huldreheimen, malebná krajina s rezatými bažinkami, oblými kamenitými kopci a jezírkami.
Spåtind, náš vysněný cíl, láká již z dálky. Při vystupování z auta zjišťujeme, že je poněkud větrno, ale není to tak hrozné, abychom nevyrazili. Stébly rezaté trávy se prohání severský vítr a hraje si tu svoji, melancholickou. Co na tom, že každou chvíli bojujeme s jeho poryvy. Co na tom, že pro jeho rychlost neslyšíme vlastního slova. S každým nastoupaným metrem sílí. A kvílí, jako by nám říkal: „Podívejte se na tu nádheru. To je můj Huldreheimen!“
Nahoře již je pěkná kosa a odolat větru se stává velice obtížným úkolem i pro ostřílené horaly. Všechno lítá, přiobléci se je nadlidský úkol. Ještěže je otevřená nouzová boudička pod vysílačem. V malých kamínkách ještě tiše praská dřevo, ochotné zahřát promrzlé poutníky. Vlaštovko, leť!
Po výletu přejíždíme k chatičce Kitilbua. Chce to pořádnou oslavu našeho cestování! Máme koupený jednorázový gril (Za 15 NOK, nekupte to:-)), párečky, fiskekaker (rybí karbanátky) a nějakou tu hořčici a cibulku na posypání. Jak je to teplo z kamen příjemné! I posezení v klidu vevnitř, v teple, u stolu. Nakonec ale stejně spíme ve stanech, chatě takto platíme jen „day visit“ (tj. spálili jsme nějaké dřevo atd.), což je zkrátka o dost levnější, než plná sazba. Tak dobrou noc, děti.
Neděle 6.9.
V Lillehameru je krásný lidový skanzen Maihaugen. Znáte ten v Rožnově pod Radhoštěm? Tak tenhle je docela podobný, akorát s norskými stavbami. Kostelík, hospodářská stavení, typické chaloupky s trávou na střeše,rybníčky, prostor pro dobytek i vilky z moderní doby.
V kostelíku je podezřele živo, po očku nakukujeme a zjišťujeme, že je zde komentovaná prohlídka. Slečna mluví opravdu zajímavě a když vychází ven, ptá se nás, zda se k nim přidáme. No, bylo by to asi pěkné, ale nechce se nám táhnout s velkou skupinou. A tak si jdeme po svých. Život je ale jen náhoda, a proto skupinu znovu potkáváme v hospodářské usedlosti.
„Tak a jak sedíte kolem toho velkého dlouhého stolu, tak Vám prozradím, že zasedací pořádek měl svůj řád. Tamhle, jak sedíte vy, pane (ukazujíce na Vaška), sedával hospodář. Zatleskejte novému hospodáři.“ Všem se nám objeví úsměv na rtech, ovšem jen do chvíle, než průvodkyně začne mluvit dál. „A tady vpředu, tady sedávala hospodářova žena. Seznamte se.“ Chudák Vašek to pěkně schytal, jeho nová manželka je, budeme-li trochu korektní, hodně rozložitá. Budeme-li upřímní, tak byla, ano, fakt hodně tlustá, div se neroztekla. No potěškoště! Od této chvíle, kdykoliv skupinu potkáváme náhodou znova, nenecháváme na novomanželích nit suchou.
Skanzen není jen místo, kde je zakonzervovaná historie. Je to i místo, které žije svým vlastním životem. V sezóně jsou otevřené různé domečky, ve kterých jsou kostýmovaní lidé z konkrétní doby a sehrávají divadlo všedního života. V uličkách potkáte pravděpodobně pošťáka či pekaře a můžete si zakoupit něco dobrého na zub. Bohužel tohle všechno zažijete v hlavní sezóně, která už skončila. Však nevadí, nakukujeme alespoň okny dovnitř a po cestě využíváme darů přírody. Každou chvíli zastavujeme na borůvky, brusinky nebo červený rybíz.
Směr Gjøvik. Poslední nákup. Rozloučení s Vaškem a Hřébou na autobusáku.
Pondělí 7.9. Cesta zpět přes Hardangerviddu do Bergenu. Návrat do reality…
THE END.
Jedna myšlenka na “Huldreheimen a závěr cestování”