Plány jsou pro to, aby se neustále měnily a člověk neměl žádnou jistotu, že zažije to, co zažít chtěl a naopak aby zažil neočekáváné. Cestou po trase již jednou změněného původního plánu jsme úplně náhodou, při hledání místa na spaní, narazili na pohoří Reinheimen. A tak se nám okolní příroda líbila, že jsme se rozhodli udělat další změnu, tedy zůstat tu a udělat si dvoudenní výlet. Reinheimen je v překladu „Domov sobů“, třeba nějakého zahlédneme.
Neděle 30.8.
„Bude to taková nenáročná túra, jde to údolím kolem jezírek. Dvacet kiláčků na pohodu.“ Tak nějak jsme ráno představili náš plán zbytku osazenstva. Vaškovi se to hned zpočátku moc nelíbilo. Bylo to do kopce. My ostatní jsme byli nadšení – konečně krásné počasí, výhledy, širé dálky, rozsáhlé lesy a ledovcové hory tyčící se na obzoru.
První velké stoupání jsme zvládli s grácií a před námi se objevilo údolí plné jezer. Vypadalo to, že máme vyhráno. Cestička se vinula vřesem a borůvčím směrem k vodě a k idylce chybělo už jen pěkné místo na obědosváču. Malé nedorozumění způsobilo, že se Hřéba, jdouce napřed, jal brodit řeku směrem k malebné chatičce. My ostatní jsme šli dál, tam už ale bylo široké jezero. A loďky všechny zamčené, vysoko na kamenech. Ale tak po pár desítkách metrech a volání na lesy jsme se zase sešli a vyplácli se s chlebem v ruce na sluníčko.
Tím ale naše všeobecná idylka nejspíš skončila. Hlavně co se týkalo nálady ve skupině. Dál, i když to bylo teoreticky „po rovině“, jsme většinou krosili nepříjemná suťoviska s obřími špičatými kameny nebo jsme se šplhali kamsi do výšin, což se zkrátka ne všem líbilo.
Sprosté nadávky, zvýšené hlasy, vzájemná ignorace… a morálka mužstva šla ke dnu. Snažila jsem se tým trošku povzbuzovat, ale občas to jde prostě blbě. Jestli něco nemám ráda, tak takovéhle hádky a nadávky, které nevedou vůbec k ničemu. Nu dobrá, možná jsme trasu úplně neodhadli – náročnost terénu (kameny, bažiny atd.) prostě z mapy nevyčtete, ale dojít to musíme.
Naštěstí byla okolní příroda tak úchvatná, že jsme občas na problémy zapomněli a zadívali se do hlubin severské krajiny. Slunce se pomalu chýlilo za obzor a vytvářelo překrásnou atmosféru. Nad jezery poblikávalo skrze mraky světlo a zhlíželo se v zrcadle potemnělé hladiny.
„Je čas jít, musíme kopnout do vrtule.“ Ještě jsme před sebou měli dost šplhání po skalách, traverzování sněhových polí a hledání značek. Stmívalo se rychle a přidávalo se nepříjemné mrholení a vítr. „Hlavně si zachovat chladnou hlavu, optimismus a povzbuzovat ostatní,“ hučelo mi hlavou. Cítila jsem se silná, i když chvílemi jsem měla pocit, že to stejně ničemu nevede. Vydrápali jsme se už miliontým suťoviskem a před námi se otevřel další výhled.
Pomalu padla tma. A jenom já a Martin jsme měli čelovku. Cesta se proměnila v bojovku „najdi značku“, bohužel červená písmenka T jsou ve tmě fakt blbě vidět. Kdyby aspoň to značení bylo trochu blíž u sebe. Jdeme pomalu a snažíme se navzájem si co nejvíc pomáhat. „Tamhle je další téčko!“ oslavujeme při každém objevu. Míjíme nádherné jezero s mohutným ledovcovým splazem, ale bohužel si ho nemůžeme úplně vychutnat. Škoda. Cesta neubíhá a motají se nám nohy.
„Tady někde by měla být ta chatička.“ Nouzové nocoviště Fieldfarehytta. Z posledních sil stopujeme podle směru právě objeveného rozcestníku. Jdeme úzkou cestičkou ve skále a kdesi hluboko pod námi číhá černočerná hlubina jezera. Nevěřím, že by tady mohla být chata. Ještě jeden řetěz kolem skály a… „Tady to je!“ Martin volá nadšením a otevírá nenápadný vchod do miniaturní chatičky ve skále. Došli jsme asi o půl dvanácté v noci, vaříme večeři a jsme rádi, že sedíme. Ale bylo to pěkné!
Více o Fieldfarehyttě najdete zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Fieldfare_Cabin
http://ut.no/hytte/3.1381/
Pondělí 31.8.
Probudili jsme se do slunného rána a zjistili jsme, že chatička není vůbec tak vysoko nad hladinou, jak se zdálo, a že pěšinka není tak úzká, jak se jevila v noci.
Vyrazili jsme na cestu, tentokrát už opravdu na pohodovou verzi. Od Fieldfarehytty jsme se vypravili kousek dál k hlavní turistické chatě, zašli si na záchod a tak. A pak jsme nasadili pěkné tempíčko. Cestička kolem jezera byla příjemná, kamenitá pěšinka mezi vřesem a keříky, chvíli stoupala, chvíli klesala a pak šla pěkně po rovince. Kilometry ubíhaly a nestačili jsme se nabažit téměř letního počasí. No dobře, trochu foukalo a když člověk stál, teplo moc nebylo.
Vylezli jsme jeden z mála dnešních kopců a pak už to bylo skoro pořád jenom z kopce. A navíc nádherným údolím řeky. Jedna lagunka nás dokonce zlákala k umytí se, ovšem voda zrovna dvakrát vařící nebyla. Rychle tam, ošlplouchat a rychle ven!
A když idylka, tak idylka! Těsně před koncem jsme se vyvalili do trávy a uvařili si kafíčko! No řekněte, není to luxus?
Stačilo už jen prokrosit borůvčí, mechy a březový prales s liánamy, pokochat se kýčovitými výhledy a spokojeně spočinout v autě.
Jedna myšlenka na “Reinheimen – dvoudenní výlet sobí zemí”