Sobota 23. listopadu 2013
12:00 – vystupuji v Hamaru na zastávce Furuberget. Kousek odtud je shromaždiště posledního závodu sezóny – Tøffen (= „tough guy“ = „drsoň“). Už vidím převlékárnu v garáži, vítá se se mnou hlavní rozhodčí, takový veselý stařík. Bohužel se vítá norsky, takže si asi moc nepokecáme. Po včerejším Språk kafé mám pocit, že norsky umím ještě hůř než předtím.
Organizátoři patrně počítali se sněhem, zatím „jen“ mrzne, teplota je kolem -5°C. Závodníci, povětšinou z Hamaru, už se sjíždějí – autmo, busmo, kolmo, pěšmo. Zase zavládla přátelská atmosféra, z které bohužel rozumím jen pár slov. Ač bylo v pokynech, že zahraniční účast je vítaná, anglicky jsem za celou dobu neslyšel nic.
13:00 – START! Každý máme mapu nadepsanou svým jménem a už běžíme jako chumel na první/čtvrtou/sedmou kontrolu. Pěkně do kopečka na zahřátí, na dvojku zas dolů, přes trojku zpátky nahoru, dolů na pětku – ha, tady si to trochu pamatuju z minula -, opět nahoru na šestku – přestává mi být zima -, na osmičku (nečekaně) zase dolů. Připadám si jak čamrda, v úzkých místech kolem 1/4/7 je vyhýbání náročné. Desítka slibuje další zahřívací kopec, tentokráte po cestě. Ale kde je 11? Aha! Na kusu mapy, o kterém jsem doteď neměl ani ponětí. Klopýtám přes zmrzlé pole, na rovném přehledném úseku přebíhám jednoho ze soupeřů, cestou na dvanáctku dalšího. Teď to jen nezkazit. Třináctka je na úhlopříčku přes celou mapu. Držím se velké cesty, u statku přebíhám na pěšinku. Těch je tady spousta – některé ani nejsou zanesené do mapy -, a za chvíli už tápu. Jsem tady, tady doleva a jen co proběhnu pod drátama… moment! Tanhle průsek bych ještě neměl křížit! Jo já jsem tady! Kde jsem se tu vzal?! Není čas na přemýšlení, šup průsekem přes zamrzlou bažinku a třináctka už je na dohled. Ještě kdyby bylo poznat, co je bílý, půlzelený a zelený les. Na čtrnáctku pod kopcem a patnáctku v zástavbě se zase před někoho dostávám. Do cíle za sebou běžíme tři, už se před ty děduly nederu. Beztak běží jinou kategorii.
14:00 – teplý čaj, polévka. Paní domácí na mě hledí divně, asi protože si s nikým nepovídám. Jenže co mám dělat, když jim rozumím každé desáté slovo?
15:45 – nastupuju do autobusu, setkávám se s Christin. Jedeme jen kousek, spát budeme na nouzové chatě. Doufám, že to nějak půjde, nemám s sebou spacák (už se nevešel), jen celtu.
17:30 – chata Nerlikoia. Nejsou tu ani postele ani přikrývky, jen lavice u zdi. Aspoň kamna, ale dvířka nejdou dovřít, takže žerou spoustu dříví a rychle vyhasnou. Vařím polívku, zkouším se učit a brzy usínám. Od půlnoci se každou chvíli budím zimou, kolem páté nadobro. Zatápím a ještě bych trochu spánku snesl.
Neděle 24. listopadu 2013
Na výlet po Hedmarksviddě vyrážíme s prvním světlem, tedy cca v osm. Následujeme značení – modrá visící dřívka nebo modré fleky na kamenech, stromech apod., které pod jinovatkou vůbec nejsou vidět. Cestu nám zpříjemnili těžaři rozoráním pěšinky a zahlazením veškerých stop po značkách. Obcházíme to tedy po cestě a na křižovatce jsme za své útrapy odměněni východem slunka. Obloha je jako vymetená.
Z té tvrdé cestě (a nočního vymrznutí) mě zase rozbolelo koleno. Budu to muset vydržet, tady a teď si fakt gatě sundavat nebudu, abych si to obvázal. Na Savalsetře potkáváme požární věž vybudovanou počátkem minulého století, v okolí jich bylo několik. Hopla přes bažinku a kopec Klekkefjellet a u jezírka v osadě Budor (místní zimní středisko) si dáváme oběd. Čas tak akorát.
Stoupání na vrch Svaen (758 m) vede přímo vzhůru po sjezdovce. Ale rozhled stojí za to! Podle ukazatele je viditelnost přes 120 km! Poslední dva vršky a pak jářku dolů na chatu Lageråkvisla. Jsme tam právě při západu slunce, skvělé načasování 🙂 Latriny mají vyhřívané prkénko, uvnitř je infrazářič a kamna. Za dvě hodinky už máme příjemných 16°C a můžeme se pustit do učení.
Ráno už jen kousek na bus po zledovatělé cestě a hurá zpátky dom. Ještě musím nějak pořešit zaplacení složenky za ubytování (ano, i s tím se občas setkáte), na poště bez účtu u DNB (Den norsk bank) chtějí poplatek 75 NOKů, což při ceně složenky 50 NOKů nepřipadá v úvahu 🙂
Martine, fotografie jsou překrásné, ale s tím závodem to přeháníš. A v 16 stupních by mně zamrzl mozek, že bych se nic nenaučila. Zlatý adventní kalendář – u toho jsem v teple.
Neřekl bych, že to přeháním. Když se dobře oblečeš, tak hodinový závod není nic tak náročného. Navíc jsem pak hned vlezl do tepla a převlékl se do suchého.
Mně těch 16°C nějak nevadí, v pokoji na koleji stejně na moc víc netopím a když se dají nohy pod deku, tak se učí krásně. A aspoň přitom neusneš z horka 🙂
Martine, je to nádherné, ale velmi náročné. Pro mne je to opravdu na koukání a přečtení si tvého komentáře.
Tenhle výlet ani tak náročný nebyl – taková zimní pohoda. Že jsem si nevzal spacák, je moje blbost – a za blbost se platí. Nicméně čistý horský vzduch léčí a zatím jsem tu jedinkráte nemarodil víc než odpoledne (a to většinou bylo, když jsem málo pil).