Toulat se zasněženou krajinou a mít večerní vítr v zádech. Pozorovat nízké zimní slunko, jak si hraje v krystalkách lehoučkého prašanu. Cítit, jak horský mráz štípe do tváří. Slyšet ticho. Ocitnout se jen na chvíli ve vánoční pohádce…
Národní park Rondane se nám před dvěma rokama zalíbil natolik, že jsme si řekli, že se tam vrátíme. A kdy jindy je ten pravý čas, než (opět) na počátku zimy. Tentokrát máme auto, takže můžeme v klidu vyrazit v pátek v kteroukoliv divnou hodinu mimo divné hodiny odjezdu autobusu a ještě divnějších čekacích dob na přestup.
Pátek 20.11.
Vybaveni teplým zimním oblečením a láhví Beaujolais na dlouhé zimní večery se vydáváme na cestu. Po chvíli se do našeho hvězdného týmu přidává ještě jeden Julek, který si ihned zabírá čestné místo za zrcátkem, hajdalák. No, alespoň krásně tancuje ve vzduchovém víru topení. (Vidíte ho, vousáče s čepičkou?:-))
Čas kvapí, slunko se rychle chýlí k západu, nesmíme zastavovat u každé Statoilky na kafíčko. Teplota venku stále klesá. Po krátké akci „řetězy“ a dalších dvaceti kilometrech parkujeme povoz v závěji na malém turistickém parkovišti kousek za osadou Mysuseter. Brrr, -16°C! Zahajujeme akci Zakuklenec, loučíme se s Julkem a naše kroky směřují vstříc Rondvassbu, DNT základně v jedné z nejkrásnějších částí Rondane.
Ač jsou teprve dvě odpoledne, slunko se tváří, že je minimálně 6 večer. Ale ty nízké paprsky, to je nádhera! Nedá nám to a každou chvíli se zastavujeme a koukáme na to přírodní divadlo – potemnělá krajina a jen třpytivé kopečky v dáli. „Ještě jednu fotečku“, škemrám. „Ještě jeden pohled za sebe..“ Nu, dost zdržování, musíme jít! I džus, který byl ještě před chvílí tekutý, by se rád zahřál. Takhle si můžeme dát leda tak grepový sorbet.
Kvapem se blížíme do známého údolí, naštěstí cesta je alespoň trošku prošlapaná. Dokonce jsme potkali i naše prošlapávače v protisměru. Nejdřív lyžař a potom chodec. Plynně norsky (rozuměj plynným norským přikyvováním) jsme si tím druhým pěkně pokecali a rdši se zase vydali na cestu. A hle, už se před námi rýsuje Rodnvassbu! Ještě není úplná tma, když vytahujeme univerzální DNT klíč a otevíráme chatu. Sněhová pokrývka totiž krásně odráží světlo, a tak i po západu slunka je krásně vidět na okolní krajinu. Dokonce ani po setmění není vůbec tma, měsíc pořádně nažhavil svoji diskokouli.
V chatě je pěkná zima, honem zatopit a mezitím uvařit čaj. Kamna nechcou hořet. Aha, někdo tu nechal otevřenou záklopku na komíně. Taky plynovou bombu někdo rozebral. A pravděpodobně ten stejný někdo taky nevylil vodu z kýblů. Máme tedy sice moc pěkný kus ledu, ale na čaj si budeme muset počkat. V okolí do 20 cm od kamen začíná být teplo, z mínus pěti stupňů už se rtuť teploměru vyšplhala na krásných 5°C. To je dostatečně přijatelná teplota na to, abychom dostali hlad a pustili se do vaření. Tentokrát si žijeme jako císařpán, máme s sebou pěkně fajnšmejkrovsky kalkůní masíčko.
Začíná být příjemně teplo, v bříšku i u kamen. K idylce už zbývá jen načnout to Beaujolais.
Pokračování zítra….