Po měsících a měsících příprav a utracených desetitisících za horolezeckou výbavu a zásoby na půl roku… No dobrá, trochu přeháním 🙂 Balení zabralo všehovšudy asi dvě hodiny a žádnou horolezeckou výbavu s sebou nevezu. Zásoby trvanlivých potravin na půl roku ale jo, v Ratiu jsem si připadal jak při nákupu na tábor 🙂
Pro cestu jsem se nakonec rozhodl využít služeb rodinného automobilu, a to i přes všechno, co to obnáší. Komu by se chtělo v 23 letech na rodinnou dovolenou? Nakonec jsem si ale řekl, že to určitě nebude tak zlé a že se aspoň rodince dostane trochu pohybu na čerstvém vzduchu. Plánování cesty jsme provedli těsně před táborem za jeden večer, kdy jsme se náhodou sešli doma všichni. Ukázalo se, že táta ani brácha moc netuší, do čeho jdou, protože si naplánovali převážně návštěvy měst. Je to logické – postupovali stejně, jako když jeli cestu po jihu Evropy. Denní přesuny kolem 300 km a příroda skoro žádná. To mama si objednala průvodce a poctivě studovala. Přesuny, trasy, potřebné zásoby, silniční pravidla, ceny PHM a všechny věcné a potřebné informace. Bratr k tomu přistupuje dost podobně jako já – že moc plánujeme. Všechno se dá vyřešit, pokud máš v kapse švýcarák a víš, kde máš svůj ručník 🙂
Před pár dny jsem četl Zuzce přes rameno povídku o jediném dni v týdnu, který má smysl prožívat a dalších dvou dnech, které mají patřit jen bohu. Jsou jimi dnešek a včerejšek se zítřkem.
Poznámka s odstupem času: Při cestě do Norska se vyplatí si předem poměrně detailně naplánovat trasu a hlavně zajistit, aby s ní všichni souhlasili. Ušetříte si tak mnoho hodin diskuzí o ničem a ztracených iluzí typu: „Když já myslel, že to bude takhle…“ Je potřeba se dopředu seznámit s rázem turistiky a turistických stezek. Na dovolenou k moři a cestování po městech je Norsko opravdu drahá země a moc se sem nevyplatí jezdit. Krása spočívá v přírodě. Ale už je potřeba mít předtím něco nachozeno – slovenské horské stezky jsou svým rázem dost podobné a představují ideální trénink. Chcete-li jet do Norska, jeďte určitě nejdřív do slovenských hor.
Cestovní horečka tak postihla celou rodinu. Kdekdo řešil, co si zabalit s sebou – naštěstí mi Jitka (Zuzčina mamka) poslala seznam věcí pro každou příležitost (díky!). Mama balila jídlo, tata si zaktualizoval mapy v navigaci a já si tiskl rozličné dokumenty potřebné ke studiu. Aby toho nebylo málo, byl doma ještě bratr a Zuzka 🙂 Poprvé od roku 2000 jsem se balil do kufru (je to fakt hrozný, zlatej batoh) a při přenášení běžek v tropických vedrech jsem si připadal trochu jako cvok.
Večer jsme si ještě udělali se Zuzkou poslední pěkný večer a zašli jsme si na večeři do Barabizny. Stydím se, protože jsem nestihl dopsat píseň na rozloučenou (a ani ji dopisovat nebudu, stejně by se tam všechno nevešlo – ale to si přečteš v dopise, Zuzi). Zato jsem dostal darem na cestu knížku o psychologii, už se na ni těším 🙂 Poslední večerní procházka a zatím pořád nemám pocit, že zítra někam odjíždím. Je to zajímavé, dokud člověk jede v zajetých kolejích, podvědomě si vůbec neuvědomuje, že to může skončit. Ani když je to zítra. Víc jsem se té cesty bál před táborem a během tábora než dnes. Uvidíme, ráno začíná velké dobrodružství.