Babí léto

Středa 2. 10. 2013

Ano, ano, vím, že si dávám se zápisem pěkně na čas. Ale to víte, konec půlsemestru… Ke včerejší půlnoci jsem měl dvě dedlajny – každá znamenala odevzdat rešerši na zadané téma v rozsahu 10-15 stránek. A věřte, že rozebrat jednostránkové téma na 10 stran, ozdrojovat to, udělat k tomu vektorové obrázky a ještě to celé psát v angličtině, to už chvilku zabere.

Takže včera ve 22:35 jsem odevzdal druhou rešerši. Hodinu a půl před dedlajnou 🙂 Mám ze sebe radost – původně jsem chtěl zrecyklovat bakalářku, ale vzhledem k tomu, že většinu referencí jsem měl českých, rozhodl jsem se předevčírem pro změnu tématu. Strávil jsem odpoledne v knihovně a v součtu za nějakých 20 hodin bylo hotovo 🙂 Na to, že normálně napíšu za jeden den max. 2 stránky, je tohle docela příjemná změna.

Budím se do studeného rána, z okna koukám na mlhu. Připadám si zcela volný, nesvázaný povinnostmi. Dneska si udělám volný den. U snídaně (přidal jsem do jahelné kaše jogurt a je to lahoda, zkuste to někdy!) čtu už po několikáté poslední dopis od Zuzky a až teď objevuju skrytou „šifru“. Bude zajímavé dát dohromady všechny dopisy a číst je jako román. A možná už za dva týdny 🙂 Taky jsem dostal pohled od babičky, začala psát nějak pravidelně. Babi, promiň, já tak pravidelně psát nestíhám – můžeš si to přečíst aspoň tady 🙂

Mamka pilně trénuje na vystoupení, já se zmůžu tak na občasnou procházku mezi prací nebo na krátké proběhnutí. Ještě mi zbývá jít si zaplavat, na to už se taky chystám pěkně dlouho. Jenže to by nesměli mít tak debilní otvírací hodiny. Sice jsem od babičky pobízen, abych to s aktivitami nepřeháněl, ale netuším proč. Co z toho budu mít, když budu celé dny zavřený na koleji?!

Ještě zbývá poslední projekt, na dnešek. Půjdu se na to vrhnout, ať to mám z krku.

Neděle 6. 10. 2013 – po závodě

Včera jsem byl v Hamaru na závodech. Ještě předtím jsem si stanovil laťku, co budu považovat za úspěch – doběhnout trať (5,6 km) pod 70 minut. Dost jednoduchá laťka, zvlášť když se běží v okolí města, kde je spousta cestiček a relativně čisté lesy. Říkal jsem si, že když budu zase poslední, nic se vcelku nestane – soupeřím jen sám se sebou.

A běželo se dobře, odpoledne poprvé od středy vykouklo sluníčko, běžel jsem téměř čistě (až na dvě kontroly, které jsem asi 2 minuty dohledával), sice žádnou oslnivou rychlostí, ale taky ne nijak pomalu. Až jsem z toho začal mít pocit, že by to aspoň na to předposlední místo mohlo stačit. Však nás taky startovalo osmnáct, to bych sedmnáctý být mohl.

Startoval jsem poslední, takže při doběhu do cíle byl už les skoro prázdný. Čas 64:50, spokojenost. Na výsledovce jsem zatím poslední, dvanáctý, a za mnou to ještě jeden disknul (ale s výtečným časem). Tak jsem si mnul ruce, že ještě pět dalších musí dorazit a že je to krásný důvod ke spokojenosti. Děda Strandlie mi pochválil sušenky a zároveň si postesknul, že dneska zabloudil. Babička Strandliová si zase vymohla recept – poskládal jsem ho v norštině, heč! 🙂 Jen těch pět závodníků pořád nepřibíhalo. Pak se začali vracet z lesa sběrači kontrol. Těch pět vůbec nestartovalo. Tehdy se to zlomilo.

Od té chvíle jsem byl celý špatný, celou cestu do Gjøviku jsem neřekl ani slovo. Nechal jsem se vysadit dole ve městě a pomalu se coural zpátky. Ani na večeři jsem neměl chuť, na učení, povídání, čtení, sprchu, vůbec na nic. Prostě mi to přišlo jako křivda – běželo se mi dobře, skoro bez chyb a měl jsem z toho dobrý pocit.

Zveřejnění mezičasů to ještě zhoršilo – vzal jsem si do ruky kalkulačku a začal počítat. I kdybych nedělal vůbec žádné chyby, stačilo by to sotva na předposlední místo. Prostě běhám jako šnek. Dneska ráno jsem se zkusil jít proběhnout a vůbec to nešlo. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho než na včerejší výsledky a jestli má vůbec smysl se snažit. 🙁

Už podruhé tím zdržuju Zuzku od práce. Vypadá, že už si se mnou neví rady. Diskuze nevede vůbec nikam. Než odchází na trénink, doporučuje, ať si vylepím po pokoji povzbudivá hesla na lístečky a nějaký upomínky, abych nezapomínal na pohyb. Tak to tu teď vypadá jak v centru propagandy 😀 A kupodivu to celkem pomáhá. Už se zvládám i učit, ráno byla představa studia jako z jiného světa.

Pondělí 7. 10. 2013 – po zkoušce

Ha! Mám za sebou první pořádnou zkoušku! Sice ještě nevím, jestli úspěšně, ale mám z ní dobrý pocit (jen aby to s tím dobrým pocitem nedopadlo jak v sobotu). Mají tady ty zkoušky veselé 😀

Ještě hodinu před zkouškou jsem nevěděl, kam se mám dostavit. HiG totiž využívá tři informační systémy (jeden na rozvrh, druhý na běžnou komunikaci v rámci kurzu a třetí, celostátní, na hodnocení). Že to bude v tom posledním by mě ani ve snu nenapadlo.

Ve zkouškové místnosti garant předmětu není. Za to jsou tam dvě postarší paní (dále jako zkouškobáby), které to tam celé organizují. Mám svoje místo, můžu si tam vzít termosku s pitím, svačinu, tužky, průkaz, kalkulačku… Ale mikina hozená přes židli (kdyby byla zima, což v místních učebnách není nic zvláštního – Norové mají 3x tlustší kůži než zbytek Evropy) povolená není. Dostávám přidělené číslo kandidáta, to aby opravující nemohl zvýhodňovat jednotlivé studenty. Taky dostávám odpovědní papíry. Samopropisovací ve třech vrstvách – bílá, žlutá, modrá. Bílá pro opravujícího, žlutá pro druhého opravujícího (opět aby se předešlo zvýhodňování), modrá mi zůstane pro kontrolu.

Zadání je v podstatě stejné s předchozími roky. Vzhledem k tomu, že si student zadání po zkoušce nechává, jsou tato zadání v informačním systému. Musí se nechat, že se zkoušející ptá opravdu na podstatné věci, vynechává nesmyslné detaily – častý to nešvar naší fakulty, možná i ostatních českých škol?

Během zkoušky je dokonce možné si dojít i na záchod – stačí se přihlásit, jedna zkouškobába jde s vámi a čeká přede dveřmi. Když si dáte tahák do kapsy kalhot, tak nemá šanci vám na něj přijít. Dobrý, ne? 😀

Za necelé dvě hodinky mám hotovo – popsaných 6 papírů mým hustopisem. Bylo by to hotovo o půl hodiny dřív, kdybych si na začátku posledního příkladu nespletl vstupní parametry. Ale což, i to se stává 🙂 Na zkoušku byly celkem tři hodiny, takže spousta času.

Cestou na kolej mám radost. Z toho, jak je krásně, z toho, jaká byla zkouška, z toho, že to můžu pustit z hlavy. Je krásné babí léto, příjemné teplo. Přes den se šplhají teploty až k 17°C. To se ještě půjdu na chvilku proběhnout – stačí krátké triko a kraťasy (kdy jsem byl naposledy venku takhle nalehko?). Zkouška začínala ve čtyři, vyrážím běhat lehce před sedmou. Jen na Østbytaje a zpátky, než padne tma. Nahoře na parkovišti se mi ale ještě nechce zpátky, tak to beru zadem přes Dalborg pomalu až do Hunndalenu. Jó, hochu, ale ona je o půl osmé tma jak v pytli! Kameny a kořeny na cestičce spíš předpokládám, než že bych je viděl. Měsíc dneska moc nepomáhá, ale i tak je mimo les vidět líp. V hustém lese kolem Kopperudských jezírek ale musím hodně zpomalit, tam už běžím spíš po paměti. Začíná se dostavovat únava, nohy vlajou kdesi za mnou. Ha, konečně kolej! Dneska si zasloužím výtah… A nebo ne! Jen si to nahoru vyběhni 🙂 Pondělní pohybový lísteček strhávám ze zdi se zaslouženou urputností.

Sprcha, kuřecí polévka, žúžo… Usínám příjemně unaven po přečtení takové morbidní pohádky… Díky, Zuzi! Za pohádku, povzbuzení a hlavně za trpělivost. Té je potřeba spousta :*