Babí léto

Středa 2. 10. 2013

Ano, ano, vím, že si dávám se zápisem pěkně na čas. Ale to víte, konec půlsemestru… Ke včerejší půlnoci jsem měl dvě dedlajny – každá znamenala odevzdat rešerši na zadané téma v rozsahu 10-15 stránek. A věřte, že rozebrat jednostránkové téma na 10 stran, ozdrojovat to, udělat k tomu vektorové obrázky a ještě to celé psát v angličtině, to už chvilku zabere.

Takže včera ve 22:35 jsem odevzdal druhou rešerši. Hodinu a půl před dedlajnou 🙂 Mám ze sebe radost – původně jsem chtěl zrecyklovat bakalářku, ale vzhledem k tomu, že většinu referencí jsem měl českých, rozhodl jsem se předevčírem pro změnu tématu. Strávil jsem odpoledne v knihovně a v součtu za nějakých 20 hodin bylo hotovo 🙂 Na to, že normálně napíšu za jeden den max. 2 stránky, je tohle docela příjemná změna.

Budím se do studeného rána, z okna koukám na mlhu. Připadám si zcela volný, nesvázaný povinnostmi. Dneska si udělám volný den. U snídaně (přidal jsem do jahelné kaše jogurt a je to lahoda, zkuste to někdy!) čtu už po několikáté poslední dopis od Zuzky a až teď objevuju skrytou „šifru“. Bude zajímavé dát dohromady všechny dopisy a číst je jako román. A možná už za dva týdny 🙂 Taky jsem dostal pohled od babičky, začala psát nějak pravidelně. Babi, promiň, já tak pravidelně psát nestíhám – můžeš si to přečíst aspoň tady 🙂

Výhled z okna 2.10.2013
Výhled z okna 2.10.2013

Mamka pilně trénuje na vystoupení, já se zmůžu tak na občasnou procházku mezi prací nebo na krátké proběhnutí. Ještě mi zbývá jít si zaplavat, na to už se taky chystám pěkně dlouho. Jenže to by nesměli mít tak debilní otvírací hodiny. Sice jsem od babičky pobízen, abych to s aktivitami nepřeháněl, ale netuším proč. Co z toho budu mít, když budu celé dny zavřený na koleji?!

Ještě zbývá poslední projekt, na dnešek. Půjdu se na to vrhnout, ať to mám z krku.

Neděle 6. 10. 2013 – po závodě

Včera jsem byl v Hamaru na závodech. Ještě předtím jsem si stanovil laťku, co budu považovat za úspěch – doběhnout trať (5,6 km) pod 70 minut. Dost jednoduchá laťka, zvlášť když se běží v okolí města, kde je spousta cestiček a relativně čisté lesy. Říkal jsem si, že když budu zase poslední, nic se vcelku nestane – soupeřím jen sám se sebou.

A běželo se dobře, odpoledne poprvé od středy vykouklo sluníčko, běžel jsem téměř čistě (až na dvě kontroly, které jsem asi 2 minuty dohledával), sice žádnou oslnivou rychlostí, ale taky ne nijak pomalu. Až jsem z toho začal mít pocit, že by to aspoň na to předposlední místo mohlo stačit. Však nás taky startovalo osmnáct, to bych sedmnáctý být mohl.

A takový jednoduchý terén to byl… (na té pasece se skalkama v pravé části jsem měl jeden ze záseků)

Startoval jsem poslední, takže při doběhu do cíle byl už les skoro prázdný. Čas 64:50, spokojenost. Na výsledovce jsem zatím poslední, dvanáctý, a za mnou to ještě jeden disknul (ale s výtečným časem). Tak jsem si mnul ruce, že ještě pět dalších musí dorazit a že je to krásný důvod ke spokojenosti. Děda Strandlie mi pochválil sušenky a zároveň si postesknul, že dneska zabloudil. Babička Strandliová si zase vymohla recept – poskládal jsem ho v norštině, heč! 🙂 Jen těch pět závodníků pořád nepřibíhalo. Pak se začali vracet z lesa sběrači kontrol. Těch pět vůbec nestartovalo. Tehdy se to zlomilo.

Od té chvíle jsem byl celý špatný, celou cestu do Gjøviku jsem neřekl ani slovo. Nechal jsem se vysadit dole ve městě a pomalu se coural zpátky. Ani na večeři jsem neměl chuť, na učení, povídání, čtení, sprchu, vůbec na nic. Prostě mi to přišlo jako křivda – běželo se mi dobře, skoro bez chyb a měl jsem z toho dobrý pocit.

Zveřejnění mezičasů to ještě zhoršilo – vzal jsem si do ruky kalkulačku a začal počítat. I kdybych nedělal vůbec žádné chyby, stačilo by to sotva na předposlední místo. Prostě běhám jako šnek. Dneska ráno jsem se zkusil jít proběhnout a vůbec to nešlo. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho než na včerejší výsledky a jestli má vůbec smysl se snažit. 🙁

Už podruhé tím zdržuju Zuzku od práce. Vypadá, že už si se mnou neví rady. Diskuze nevede vůbec nikam. Než odchází na trénink, doporučuje, ať si vylepím po pokoji povzbudivá hesla na lístečky a nějaký upomínky, abych nezapomínal na pohyb. Tak to tu teď vypadá jak v centru propagandy 😀 A kupodivu to celkem pomáhá. Už se zvládám i učit, ráno byla představa studia jako z jiného světa.

Pondělí 7. 10. 2013 – po zkoušce

Ha! Mám za sebou první pořádnou zkoušku! Sice ještě nevím, jestli úspěšně, ale mám z ní dobrý pocit (jen aby to s tím dobrým pocitem nedopadlo jak v sobotu). Mají tady ty zkoušky veselé 😀

Ještě hodinu před zkouškou jsem nevěděl, kam se mám dostavit. HiG totiž využívá tři informační systémy (jeden na rozvrh, druhý na běžnou komunikaci v rámci kurzu a třetí, celostátní, na hodnocení). Že to bude v tom posledním by mě ani ve snu nenapadlo.

Ve zkouškové místnosti garant předmětu není. Za to jsou tam dvě postarší paní (dále jako zkouškobáby), které to tam celé organizují. Mám svoje místo, můžu si tam vzít termosku s pitím, svačinu, tužky, průkaz, kalkulačku… Ale mikina hozená přes židli (kdyby byla zima, což v místních učebnách není nic zvláštního – Norové mají 3x tlustší kůži než zbytek Evropy) povolená není. Dostávám přidělené číslo kandidáta, to aby opravující nemohl zvýhodňovat jednotlivé studenty. Taky dostávám odpovědní papíry. Samopropisovací ve třech vrstvách – bílá, žlutá, modrá. Bílá pro opravujícího, žlutá pro druhého opravujícího (opět aby se předešlo zvýhodňování), modrá mi zůstane pro kontrolu.

Zadání je v podstatě stejné s předchozími roky. Vzhledem k tomu, že si student zadání po zkoušce nechává, jsou tato zadání v informačním systému. Musí se nechat, že se zkoušející ptá opravdu na podstatné věci, vynechává nesmyslné detaily – častý to nešvar naší fakulty, možná i ostatních českých škol?

Během zkoušky je dokonce možné si dojít i na záchod – stačí se přihlásit, jedna zkouškobába jde s vámi a čeká přede dveřmi. Když si dáte tahák do kapsy kalhot, tak nemá šanci vám na něj přijít. Dobrý, ne? 😀

Za necelé dvě hodinky mám hotovo – popsaných 6 papírů mým hustopisem. Bylo by to hotovo o půl hodiny dřív, kdybych si na začátku posledního příkladu nespletl vstupní parametry. Ale což, i to se stává 🙂 Na zkoušku byly celkem tři hodiny, takže spousta času.

Cestou na kolej mám radost. Z toho, jak je krásně, z toho, jaká byla zkouška, z toho, že to můžu pustit z hlavy. Je krásné babí léto, příjemné teplo. Přes den se šplhají teploty až k 17°C. To se ještě půjdu na chvilku proběhnout – stačí krátké triko a kraťasy (kdy jsem byl naposledy venku takhle nalehko?). Zkouška začínala ve čtyři, vyrážím běhat lehce před sedmou. Jen na Østbytaje a zpátky, než padne tma. Nahoře na parkovišti se mi ale ještě nechce zpátky, tak to beru zadem přes Dalborg pomalu až do Hunndalenu. Jó, hochu, ale ona je o půl osmé tma jak v pytli! Kameny a kořeny na cestičce spíš předpokládám, než že bych je viděl. Měsíc dneska moc nepomáhá, ale i tak je mimo les vidět líp. V hustém lese kolem Kopperudských jezírek ale musím hodně zpomalit, tam už běžím spíš po paměti. Začíná se dostavovat únava, nohy vlajou kdesi za mnou. Ha, konečně kolej! Dneska si zasloužím výtah… A nebo ne! Jen si to nahoru vyběhni 🙂 Pondělní pohybový lísteček strhávám ze zdi se zaslouženou urputností.

Sprcha, kuřecí polévka, žúžo… Usínám příjemně unaven po přečtení takové morbidní pohádky… Díky, Zuzi! Za pohádku, povzbuzení a hlavně za trpělivost. Té je potřeba spousta :*

6 komentářů u „Babí léto“

  1. Hezké počteníčko. Jenom k tomu mému psaní. Já jsem slíbila, že Ti budu každé pondělí zasílat dopis nebo pohled. Ale samozřejmě to nechci na Tobě. Stačí, když si čtu zápisky, které jsou podrobné. Co bys nám staříkům jiného psal.
    Tak se měj a pokračuj a s tím během si nelam hlavu, hlavně, že se pohybuješ.

  2. Žádná křivda, žádný smutky!!!
    Po čase jsem nakoukla, jak jde život na severu a dost jsem se pobavila při čtení Tvých zážitků z OB závodu. Pokud vím, jsi v podstatě začátečník, a tak výkon 64:50 na 5,6 km je výborný! Totiž při běhání po lese rozhoduje nejen běh, ale i OB zkušenosti a z toho vyplývající rychlost a jistota při čtení mapy. Říká se, že člověk musí odběhat (poctivě) tak 2 sezóny, než může začít závodit. A i tak se to někdy povede lépe, někdy hůře. A při výkonu 10 minut na kilák se už můžeš počítat mezi závodníky. A když je to bez tréninků mapových dovedností (tj. různé typy mapových tréninků, které jsem vždy dětem záviděla), tak je potřeba to opravdu brát jako závod sama se sebou, nikoliv se soupeři. Prostě je potřeba mít radost z toho, že najdeš všechny kontroly (i přes občasné kufry) a v mém případě i radost z toho, že přežiju bez zranění (ty kotníky se tak snadno podrvrtnou…) A ještě přidám jeden zážitek: Jednou se našeho závodu (kousek za Třebíčí) zúčastnil i jeden můj kolega, takto namakaný triatlonista, který se tak trochu vyzná i v mapách. Jeho trať měla asi 5 km. před závodem říkal:“to je pohoda, tak půl hodinky…“ No a v cíli jsme se ho po hodině a půl nemohli dočkat….
    Takže se hlavně nenech odradit a užívej všech vymožeností pobytu v Norsku. Těším se, až si zase něco pěkného přečtu. Píše to fakt moc zajímavě … Doufám, že Ti podobně hladce sklouzávají z pera i odborné texty…
    Zdravím!

    1. Já vím, to všechno vím. Teda mozek to ví. Ale vysvětli to tomu zbytku 😀
      Mapový tréninky i různý hry dětem taky závidím. Dospělácký trénink znamená, že nafasuješ mapu a běžíš si. Ale možná je to jen tím norským prostředím, tady se při deseti minutách na kilometr stejně můžeš počítat mezi chvost, norské časy na posledních příčkách (pokud to ten Nor vyloženě nezesloní) jsou kolem 9 minut v kategorii H17 a H21.
      Momentálně se všechny norské vymoženosti bohužel točí kolem zkoušek, a to si moc neužívám. Sice jsem na tři zkoušky v týdnu zvyklý z FITu, ale tam si člověk mohl dovolit jeden termín vypustit a jít až na další. V Gjøviku jsou opravné termíny v srpnu…
      Ale neboj, jen co bude po zkouškách a začne se zase něco dít (a to se začne, protože ve středu v noci přijede Zuzka, jupí! 🙂 ), budu o tom určitě referovat 🙂

  3. Ahoj Martine, od té doby co jsi odjel, jsem si prohlížela tvou fotodokumentaci, ale až teprve asi před 10 dny mě táta řekl, že píšeš něco jako deník a navedl mě na něj. Všechno jsem si přečetla. Je to moc pěkné, budeš mít krásné zážitky na celý život. Jsi bezvadný kluk, šikovný a máš velmi milou přítelkyni. Ty Tvoje zápisky jsou tak krásně psané, že by to chtělo vydat je knižně. Měj se krásně a užívej si tam. Zdraví Tě babička a oba Jirkové.

    1. Ahoj, jsem rád, že se vám zápisky líbí. Zase o jednoho čtenáře víc 🙂 S chválou na mě (ne na Zuzku, tu klidně vychvaluj 🙂 ) bych to nepřeháněl, zas tolik toho nedělám.

      Knižní vydání by sice bylo pěkné, ale jednak je toho pořád málo, a druhak – kdo by to četl? Ale možná jedna malonákladovka by z toho vzejít mohla.

  4. No, ještě máš dva měsíce před sebou, tak toho ještě prožiješ dost. A kdo by to četl? Určitě by bylo dost lidí, kteří mají rádi cestopisné a životopisné zápisky. Jinak se měj pěkně, včera Ti měla přijet Zuzka, tak si užívej a zase něco nafoť a napiš. Čau

Napsat komentář