Výlet krátký a mokrý

Úterý 22. 10. 2013

„Jéé, ono nasněžilo! :)“ volá nadšeně Mamka od okna. „To bude parádní výlet,“ kmitá mi hlavou. Sněhová mapa na kopcích ukazuje litt snø (trocha sněhu), na co návleky. Druhý podvlíkačky si taky brát nebudu, večer si v chatě zatopíme. Masíčko je naložené, už teď se mi při pomyšlení na večerní grilování sbíhají sliny.

Prázdný autobus, jen my dva a řidič. Sedím na přední sedačce, na klíně mapu a vyhlížím, kde zastavit. Cedule s názvy vesnic nepomáhají, jelikož tu žádné nejsou. Ani cedule, ani vesnice. „Tady!“ jásám nadšeně nad svým umem a řidič staví na blikačky u polňačky. Na polích leží poprašek sněhu a s kopců se valí dolů mlha. Doufám, že jsem to trefil správně, prvních několik metrů to potvrzuje. Taky potvrzuje, že jsme to přehnali s počtem vrstev. Na kraji kopce jde dolů mikina, o kus výš podvlíkačky.

Přicházející déšť vypadá nejprve nenápadně, ale pak se zvrhává v poctivý podzimní chcanec, před kterým není úniku. Kalhoty vlhnou od deště i mokrých větví, podvlíkačky od kalhot, ponožky od podvlíkaček, boty od ponožek. Bunda hlásí, že vodní sloupec, na který stačí impregnace, byl právě překročen. Batoh hlásí, že je mu zima. Rukavice, že potřebuje vyždímat. Žaludek, že má hlad. Zuzka, že má v pravé botě rybník. Teploměr, že je lehce nad nulou.

Zápraží cizí chajdaloupky poskytuje aspoň dočasné přístřeší. Začínáme svlékat vrstvy a hledat suché oblečení. Něco málo jsem uchránil u sebe v batohu, věnuju Zuzce tělňajku a sobě mikinu. Ždímeme nohavice a ponožky a vzájemně přesvědčujeme bříška a záda toho druhého, kdo má studenější ruce.

„A chčije, a chčije!“ Kapky přepadávají přes okraj střechy a míjí nos jen o pár centimetrů. Stojíme na zápraží červené chaty jen v nedbalkách a pozorujeme, jak se okolní sníh pomalu mění v rozmočenou břečku. Krásnou podzimní idylku narušuje jen fakt, že v chatě není zatopeno a že je zamčená. A že z batohu už žádné další suché oblečení nevytáhneme. A přitom to ráno vypadalo tak slibně…

Tak jo, dneska to radši zabalíme. Jízdní řád po vyždímání prozrazuje odjezd autobusu ze Skreii ve čtyři. Máme půl druhé a je to ještě pěkný kus cesty. Jo a navíc už jdeme dobře půl kilometru blbě. Nakombinovat suché a mokré oblečení je zkouška z vyšší dívčí. Obléct si ho zkouška odvahy. Údolím se rozléhá: „Ty vole, to je ledovýýýý!“

Po příjezdové cestě to jde. Po polňačce trochu hůř. Po pasece už jen s přískokama. Místo chůze nasazujeme poloběh, oblečení už stejně mokřejší nebude. „Ha, chatička! K té určitě povede cesta!“ raduje se Zuzka a zapomíná přitom, že jsme v Norsku. Tady se na cesty nehraje. Po konzultaci s mapou ale cestu přece jen nacházíme a indiánským během (prokládaným padáním kalhot) se ocitáme ve městě moc brzo. Aspoň zalezeme do obchodu, aby nám nebyla zima. Přijíždí řidič, který nás vezl ráno a tváří se pobaveně.

V pět jsme doma. Svlékáme se přímo v sušárně a rovnou do sprchy. Steaky grilujeme v troubě a topení s teplou sprchou vyhrávají cenu nejoblíbenějšího vybavení kolejí. Na střechu bubnuje déšť a nakonec mi ani není líto, že jsme se vrátili.

Fotogalerie