Po sestupu z hor jsme si dopřáli tři dny odpočinku a mastňácké turistiky v lázeňském městě Borjomi a jeho okolí. Navázali jsme nové kontakty, ochutnali dobroty gruzínské kuchyně a vůbec se měli fajn.
Pondělí 1. září 2014
Dojedli jsme zbytky chleba a tím spotřebovali všechny „nevařivé“ zásoby. Nezbývá nám, než se vrátit do civilizace. Vyrážíme ještě za příjemného chládku. Opravdu jsme spali hned u hranice NP, po chvíli míjíme rangerskou stanici a skupinu asi 20 gruzínských studentů. Připojují se k nám i dva koně a doprovázejí nás až k silnici.
Hned jak vstoupíme na vozovku, zastavuje nám auto a bere nás do Borjomi. Řidič sloužil v 80. letech v Zákupech a ještě se tím chlubí, okupant jeden!
Vysazuje nás v Borjomi u tržiště, kde se trhovci a nakupující teprve začínají scházet. Ihned kupujeme broskve na sváču. Koukáme ještě po pekárně, ale kde nic, tu nic. V tu chvíli nás odchytává pán, jestli nepotřebujeme nocleh. Že prý 10 lari za jednoho. No co, za zkoušku nic nedáme.
Nabízí takovou malou temnou místnost v přízemí se dvěma oddělenýma pružinovýma postelema, které asi vyštrachal z nějaké ubikace. Horní patro ale vypadá celkem slušně, koupelna útulná, teplá voda, je i kde usušit prádlo… Na jednu noc to bude stačit. Věšíme prádlo a vyrážíme do města.
Naší první zastávkou je infocentrum pana Artura. Má mírnou pleš a obří nosní dírky. Promptně ukazuje všechno potřebné, píše na plánek naučené informace a doporučuje hospůdku Old Borjomi. Taky pochybuje nad kvalitou našeho ubytování. Není sám.
Míříme rovnou do hospody, hlad nás žene kupředu. Dáváme si kuře v česnekové omáčce a po čtyřech dnech v horách je to naprosto famózní! Ujišťujeme se navzájem, že dneska máme právo se trochu flákat a vydáváme se vstříc lázeňské kolonádě. Karlovy Vary to sice nejsou, ale zacílení na bohaté ruské turisty je tu taky znát. Ulička plná stánků s občerstvením, nafukovacími balónky a různými lesklými cetkami lemuje říčku.
Na konci ulice se nachází brána a vstup do velkého lázeňského parku, rovněž plného atrakcí a různých hovadin. Úplně na konci údolí, asi po 3km chůze, jsme našli koupací bazén se stálou teplotou, ale zhruba o rozloze jedné naší klubovny. Navíc ho obklopuje půlka obyvatel města.
Chováme se jako Francouzi a vzdáváme to předem, raději míříme po turistické značce na kopec. Je znát, že sem nahoru se už úklidová četa neobtěžuje – asi tudy chodí málo turistů. Když se vyškrábete na úplný vrch, čeká vás tříkilometrová procházka lesoskládkou, kde mezi kopami odpadků piknikují borjomské rodinky. Uklizeno je snad jen kolem poutního kostela, kam si místní dojedou autem, pomalu až dovnitř. Zvláštní to národ.
Procházíme kolem polorozpadlého paneláku uprostřed lesa. Smysl takové stavby na takovém místě nám zůstává skryt. O kousek dál obšťastňuje krajnici svou přítomností shořelý asfaltovací stroj.
K horní stanici lanovky vedoucí do parku přicházíme sice celkem uondaní, jízdu na ruském kole si ale nenecháváme ujít. Jízdné jsou 2 lari, to je krása.
Zpátky do parku se nevracíme lanovkou (ačkoli máme flákací den), nýbrž po svých. Vždyť je to jen kousek a lanovka je podobná té v Čiatuře.
V parku přesvědčujeme pítko, aby nám napustilo vodu do lahve. Dopřáváme si mléčný koktejl (Zuzka: „No co, mám přece dovolenou! Sice mě svědí záda, ale co už.“). V malém parku, už na cestě do naší špeluňky, se rozplýváme nad dětskými atrakcemi. Vykupujeme pekárnu. Utíkáme do postele. Umíráme.
Úterý 2. září 2014 – mastňácký výlet
Z postelí se vykopáváme brzo, na devátou musíme být u infostánku. Přijíždí skupinka českých důchodců v prestižkách a s tričkami zastrčenými do kraťasů. Typické 🙂
Chvíli po nich doráží Timur, náš řidič s tureckým vzezřením, který nás hned lanaří do svého guesthousu. Schází se celkem velká skupina, asi 12 lidí. Artur vypráví, co všechno během dneška uvidíme – dvojjazyčně, překotně rychle a i tak mu to zabírá půl hodiny. Aspoň je mu pěkně rozumět. Pak nás rozřazuje do dvou osmimístných dodávek. Skupina Čechů jede s jiným řidičem, my se vezeme s jedním ukrajinským párem a Belgičankou Laurence.
Cesta ubíhá, Timur švitoří něco rusky a do toho pouští na plné pecky „světové“ hity, takže jeho vyprávění slyšíme jen místy. A to málo se snažíme tlumočit Laurence.
Naší první zastávkou je pevnost v Achalciche, kterou gruzínská vláda nechala znovu vybudovat na ruinách původní tvrze. Prý to zvládli postavit za jeden rok. To si asi pěkně mákli (nebo si zavolali na pomoc Panoramixe 😀 ), protože je to velké jako kráva. Využíváme studentskou slevu a vstup máme každý jen za půldruhého lari. Bohužel to musím zaplatit kartou, protože paní pokladní nemá nazpět. Plánek ani průvodce se nekoná.
I tak si prohlídku orientálního velkosídla užíváme, z věží jsou pěkné výhledy na okolní hory. Na monumentální stavbu nám imur nechal jen hodinu, což se s focením nedalo stihnout. Nu co, přišli jsme na sraz jako poslední. Rozhodně ne naposledy 🙂
Krasojízda pokračuje, příští zastávka – pevnost Chertvisi. Je to taková středověká zřícenina na kopečku, prý tudy kdysi táhl Alexandr Makedonský. Cvok, v takovém vedru.
Koupili jsme si u stánku ke svačině rajčata a jablíčka. Do Vardzie už je to jen kousek. Povinnou zastávkou je fotoplácek, kde se musíme všichni s Timurem vyfotit. Tedy všichni až na měk, protože já nejsem ženská a někdo fotit musí.
Jeskynní město Vardzia, pojmenované po volání „Akh’var, dzia!“ („Jsem tady, strýčku!“) jakési gruzinské královny, je děsně staré – kolem 12. století. Původně z něj nic vidět nebylo, ale zemětřesení strhlo přední stěny a jeskyně se odhalily.
Je to teda v pěkném krpálu, na který stoupáme spolu s Laurence po rozžhavené silnici v tom největším pařáku. Na prohlídku dostáváme hodinu a půl. Jeskyňky jsou zpočátku dost podobné, ale čím dál se člověk noří, tím různorodější jsou. Stavitelé dokázali doprostřed vměstnat i kostel, do kterého mi ale byl vstup odepřen, že to prý bez dlouhých kalhot nepůjde. Mamce stačilo si kolem pasu omotat kus hadru.
Chodbičky mezi jeskyňkami jsou vskutku úzké a nízké, nejednou jsme se v nich praštili do hlavy. Mamka si při jednom takovém drbnutí škrábla brýle a je z toho taková smutná 🙁
Ven z komplexu sestupujeme dlouhým, strmým tunelem s velmi nízkým stropem.
V café u parkoviště se nám dostává prostoru na oběd. Opět se podává formou velké tabule, z které si mohou všichni brát. Zaručeně nejlepší je grilovaný lilek s oříškovou pomazánkou. Taky si dáváme polívčičku, nakládané papričky, kukuřičný placek a od Laurence ochutnáváme lobiani (placek s fazolovou náplní, výtečné!). nejzajímavější položkou menu jsou určitě limonády – nejen obligátní citrónová, ale i vanilková nebo mentolová. Za celou takovou hostinu necháváme asi 25 lari.
Timur vymyslel neplánovaný bod na trase – návštěvu „lázní“. Takový bazének v domečku s rozupadlou stříškou, mezi dalšími rozpadlými domečky a odpadky. Nemáme s sebou plavky (tohle nás fakt nenapadlo), tak posedáváme na lavičkách a fotíme portréty s horami odpadků na pozadí. Vedle obědvající gruzínská rodinka hory průběžně navyšuje.
Vracíme se po stejné silnici až k Zelenému klášteru. Timur cestou pouští jeden šlágr za druhým a s plným bříškem se docela dobře usíná. Sundáváme si boty a zbytek osazenstva taktně mlčí. Ten puch by přitom vzbudil i mrtvého.
Zelený kláštěr se od ostatních církevních památek liší snad jen umístěním (nachází se v lese), historií (někoho tam kdysi zabili a skvrny od krve nejdou z kamenů smýt – ověřeno nezávislou expertízou v Tbilisi) a hroubkou s vystavenými lebkami a kostmi (Laurence: „Oh, a music room.“). Do kostela nahlížím v rychlosti, zatímco se službu držící mnich jde vyčůrat.
Zpátky do Borjomi přijíždíme o půl hodiny dřív, než zněl plán. Vyměňujeme si s Laurence kontakt a Timur využívá obchodní příležitosti, aby nás ubytoval. Sice za to chce 20 lari za osobu, ale na druhou stranu nabízí velký pokoj s pohodlnou dvojpostelí v klidné části města. Zbytek jeho rodiny bohužel mluví jen gruzínsky, takže je to takové divné a kromě večeře u stolu jsme zalezlí. Stejně se nám chce spát.
Středa 3. září 2014 – výlet vláčkem
Dneska vstáváme opravdu brzy, chceme stihnout v 7:15 vlak do Bakuriani – vyhlášeného zimního střediska. Kupodivu jsem se opravdu vykopali. Cestu na nádraží (asi 3km) si zpříjemňujeme čerstvým chlebem v pekárně. Mňam, ještě teplý je opravdu výborný. Na nádraží dosnídáváme a vláček pomalu přijíždí.
Táhne ho pěkná mašinka s nakreslenýma očima a dvěma vagónky. Po krátkém váhání volíme ten s koženkovými sedačkami a velkými okny. Vlak je plný rozespalých lidí – rodinka s malým vyjukaným klučíkem, partička mp3 posluchačů a jedna Jubaba rozvážející do vesniček podél trati pečivo.
Vyhlídkový úzkokolejný vláček si to pěkně stoupá údolím, řeže ostřé oblouky a občas zastaví kvůli kamenům na trati nebo na zastávce v lese. Lidé se vystupují a nastupují, občas si jde někdo zakouřit mezi vagónky na lávku, jindy přistoupí bezzubá energická bábuška. Cesta ubíhá a kocháme se výhledy na okolní hory, které jsou ozařovány ranním slunkem.
Asi za dvě hodiny přijíždíme do Bakuriani. Hledáme nějaké centrum a informace. Info je zavřené, a tak alespoň jdeme do obchodu a kupujeme něco málo k obědu. Salám, čokoládu, hruškovou žvýkačkovou limonádu a výborné vážené sušenky. A taky toaleťák, bez toho ani ránu. Ve vedlejší pekárně si bereme ještě jeden chleba, bude se hodit.
Někde by tu měla být alpinská botanická zahrádka, jdeme tedy na kraj městečka, kde ji tušíme. Na bráně se píše, že je otevřeno od desíti, ale brána je zavřená. Tak si aspoň dáme sváču na lavičce, s hejnem krůt za zády.
„Jé, vždyť je otevřeno,“ se smíchem prohlašuje Marťa tahajíce za páčku u vrátek. Prohlížíme alpinsko-kavkazské rostlinky a zkoumáme, co je co. Pod záplavou plevele to jde poznat dost těžko. Je vidět, že už je po sezóně, ale přestu tu pět babiček kutá a o stará se o rostlinky. Nacházíme si pěkný zastrčený plácek a užíváme si odpočinku, povídání, oběda, empéček a vyvalování na sluníčko.
Dobrá tedy, vyrazíme ještě do hor, ať taky něco vidíme. Zběžně prohlížíme plánek a hurá na kopec. Je vedro k padnutí a stoupání opět bolí. Hm, tak jsme nahoře. Tohle ale asi není ten správný kopec. Kdo se tu má v těch cestách vyznat?! Usedáme na pařez a Taťku přepadají nějaké špatné pocity… Jsme unavení. Já usínám schoulená na pařezu.
Konec odpočinku, sešoupáme sjezdovku a nasedáme na maršrutku směr Tbilisi, v Borjomi nám taky zastaví. Malý gruzínský chlapeček sedící vedle nás po cestě zvrací, mně je z toho taky zle. Ale výhledy byly pěkné.
Po příjezdu do Borjomi Taťka fotí vláček a přemýšlíme, jestli se už vrátil ten úzkokolejáček. Táno jsme ho úplně zapomněli ovyfotit! Jdeme alespoň vyfotit mašinku u přejezdu.
Máme hlad, půjdeme si dát večeři do nějaké hospůdky. Hotel Peschevi, doporučovaný v průvodci, nám připadá příliš luxusní, a tak se vydáváme směrem k osvědčenému Old Borjomi. Na verandě baráčku kousek před restaurací se vyhřívá bábuška a láká nás k ubytování. My jsme ale na lehko a už bydlíme u Timura. Babička se ale nenechá jen tak odbýt a když řekneme, že jdeme do restaurace na jídlo hned nás zve na domášnij boršč. Bábuška se jmenuje Majja a čiperně připravuje stolování. „Ǒčeň vkusnyj boršč, pakušaj.“ A mezi každou větou či pohybem si oddechuje takovým zvláštním „Aha-aha“.
„Domášnij boršč. Za dolary někupíš. Aha. Pakušaj. Běz sachára, běz vody. Aha.“ Servírovala nám všechno až pod nos a nadšeně se dívala, jak nám chutná. „Aha.“ Boršč byl výborný, teplý a bylo ho dost. Dokonce jsme pak z Majji vymámili i recept na ty plněné lilky. A neobešlo se to bez výměny kontaktů. „Aha.“
Tož, pěkná návštěva to byla, až z toho někteří z nás usnuli.