Norsko je ideální země pro trénink orienťáku. A jelikož kromě chození do školy, studia, bloumání po kopcích a cpaní se borůvkama nemám jinak co dělat, rozhodla jsem se začít se znova věnovat více orienťáku.
Nejdůležitější bylo připravit si dobré podklady:
1) Na univerzitě funguje studentský o-club BSI Orientering. Stačilo se s nima trochu pobavit na prezentaci studentských organizací a přidat se na FB do skupiny. It was easy!
2) Objevila jsem, že v okolí Bergenu je několik map. Stačilo pak napsat mail jednomu z klubů a bylo, hned se mi dostalo milé odpovědi:
Hei Zuzana,
Yes we have maps from Løvstakken (Langeskogen), Stendskogen, Vardefjell and Rødlien. They are in my house at [address is secret]
Good luck !
Best regards
Dagfinn Hole
Tak jsem se tam v pondělí stavila. Přivítal mě moc milý bělovlasý stařík – Dagfinn. Pěkně jsme si popovídali a dal mi pět krásných map. Jupí! Krom toho mi řekl o úterním a středečním závodě a že bude rád, když se tam potkáme.
3) Bylo nutné zjistit si informace o závodech či minizávodech a k někomu se připojit. Spoustu informací o o-akcích lze najít např. zde a zde.
Pokalkamp middle 18.8.
Přes Facebook jsem se domluvila s orienťačkama z BSI, že se v 5 odpoledne sejdeme na Busstasjon (autobusák) a společně vyrazíme. Na nástupišti mě přivítaly dvě milé slečny, daly jsme se do řeči a vydaly se směr Straume. Po cestě k nám přistoupili další dva orienťáci, takže cesta byla fajn.
[codepeople-post-map width=“550″ height=“550″]
Shromaždiště bylo opravdu malé, zato moc pěkné, u jezírka. Pod stromem sedli u stolečku borci s notebooky a technikou, vedle paní u dohlášek. Na všechno jsem se vyptala a registrovala se do kategorie D17. Závidíte, co? (Pozn. Neměli tu žádné D21, sedmnáctky byly prostě regulérně dospělá kategorie.) Mohla jsem si vybrat ještě OPEN kategorii, ale tratě byly kratší. Tož když už tu su, tak si to tam chci pořádně užít, no ne? Když už seznamka s norskými terény, tak pořádně.
Start byl libovolný, po minutě, ovšem s tím, že jste přišli ke koridoru a vystáli si frontu vaší kategorie. Pro představu, jaký byl pohled ze startu do lesa: Krpál jako sviňa se spoustou šutrů a buší. A malá cestička proplétající se hore. 5-4-3-2-1 START!
Tož vybíhám a koukám do mapy. Pak kolem sebe a znova do mapy. Nechápu. Porost, skála, porost, kameny. Ale kde jsou? Tohle v mapě není a tohle zase jo. Proč? Otevřená prostranství na dlouhé ploché svažující se skále, spousta vřesu a buše. Pichlavé a téměř neproběhnutelné buše, která vás chytí za nohu a ještě vám ji podrazí.
Tak, a nevím, kde su. Hned na jedničku. Aha, ono je to 1:5000. Po prvních 3-4 kontrolách ze 17 přichází aha-efekt. Nojo, jiná generalizace než u nás. Aha, proč by tam tohle cpali. Oukej, to už začíná dávat trochu smysl.
Následující minuty se mi „běží“ fakt dobře, odhlédnu-li od toho, že mi nějaká bush furt podráží nohy, zapadávám do bahna a mezi trsy trávy se skrývají zákeřné díry. Kontroly nacházím celkem bez potíží a fakt mám dobrý pocit. Konečně tomu začínám trochu rozumět! Jé, su na takové náhorní miniplošince s krásnými výhledy. Na to ale není čas, utíkám dál, co mi síly stačí. Kdybych nebyla trubka, nezapomněla sebrat 14ku a nemusela se tudíž z 15ky vracet, možná by mi ty tři kilometry i vyšly pod hodinu 😀 Ale bylo to krásné! Vyčítám emitku a mám radost, že jsem se úplně neztratila. (Pozn.: V Norsku se povětčinou běhá s løperbrikke-emitkami. Jsou to takové brikety, které ani nepípají ani neblikají. Prostě nevíte. A pěkně blbě se drží. Zlatý čip! 🙂 )
A jelikož je již zmíněné vedro, svlíkám svršky a ve spodním prádle skáču do jezera. Je to příjemně chladivé a zároveň dostatečně teplé. Ó, to je paráda! Summertime and the livin‘ is easy! Chvíli si jen tak plavu a kochám se výhledy.
A když su dostatečně vymáchaná, vydávám se ještě na procházku s mapou do terénu. Chci si ještě vychutnat ty krásné výhledy na bergenské kopce z jiné perspektivy:-)
Výhled na Lyderhorn…
a taky Løvstakken a další hory, které už jsem pak nefotila.
Zpátky na koleje jsem původně chtěla jet autobusem, ale když jsem scházela kopec na zastávku, zastavil mi orienťácký stařík (slyšela-li jsem dobře, jmenuje se Jørgen Frønsdal) a ptal se mě, kam jedu a jestli prý nechci hodit. Tak mě svezl až ke kolejím. Life is life!
Celá fotogalerie: