… a taky červená
… a taky žlutá
V neděli jsem se vydala na odpočinkový, zhruba desetikilometrový, výlet na Løvstakken (477 m.n.m.) Sotva však vylezu z kolejí a ujdu pár stovek metrů, už na mě hulákají obrovské šťavnaté maliny. No řekněte, přece je nemůžu jen tak nechat viset. O kousek dál a malý kousek výš, když jsem našla správnou cestu lesem hore, se zase o slovo hlásí borůvky. Ty potvory!
Nenechají mě v klidu stoupat na kopec. Tak si trošku dám a zase půjdu. Jenomže stačilo ujít pár kroků a už tam byly zas. Tedy, pořád. A bylo jich mraky! No nic, smiřuju se s tím, že nahoru mi to holt bude trvat věčnost a čupnu si do borůvek. A cpu se. Možná bych se cpala i dál, ale naznala jsem, že bude strategické nasbírat si něco málo na horší časy. (Čti: na večer, až mě bude honit mlsná. A čokoláda je drahá. Tak!) Dopíjím malou půllitrovku a sbírám do flašky. Plná je za chvíli a tak můžu vyrazit. Jenomže…znáte to. Pro lepší popis situace: nevinný výraz č. 2, nefalšovaná dětská radost a modrá pusa od borůvek.
A dost! Takhle fakt nikam nedojdu. Nemůžu zastavovat skoro na každém kroku. A tak se hecuju a stoupám hore. Zrychluju a koukám jen! pod nohy. Cestička je úzká, bahnitá, kořenitá a kamennitá. A taky strmá, což dá člověku zabrat. Občas jdu potokem, občas bažinou. Ale je to příjemné stoupání. Ta čerstvá zeleň a příjemný chládek mi dodávají optimismus, vychutnávám si každou vteřinu své cesty.
A su na vrcholu! Páni, fučí víc než včera na Ulrikenu. Snažím se oblíct mikinu, bundu a šusťáky tak, aby mi neuletěly, což je docela fuška vzhledem k tomu, že mě vítr každou chvíli rozhazuje z rovnováhy. Done! A je ze mě zabubánek:-) Sedám si na krásný plochý kámen s výhledem do kraje a vytahuju svačinu. Než si stačím zapnout batoh, už mi ulítává chleba. No to je drzost! Bez oběda ale nebudu, reakce mám naštěstí ještě docela rychlé.
Kochám se výhledy, přemýšlím o světě a užívám si svobody. Zpívám si. Jen tak si básním. Mám chuť roztáhnout křídla a jen tak si plachtit nad horami a jezery. Usmívám se od ucha k uchu a říkám si, že není na škodu být občas chvíli jen sama se sebou. Utřídit si myšlenky. Zavzpomínat si. Sedět na vrcholu, jak dlouho se mi zachce. Zastavit se s foťákem, kdy chci. Sbírat borůvky. Utíkat z kopce a pít vodu z potůčku. Pískat si. Objevit divoké žluté maliny a sníst jich tři hrsti. Objevit červené maliny a sníst jich dvě hrsti. Objevit sebe.
Celá fotogalerie:
Ahoj Zuzko, jsem ráda, že konečně mám o Tobě nějaké zprávy. Hltám všechny Tvé příspěvky a nádherné fotky. Je báječné co prožíváš a jak se máš.
Tady v Brně jsou už dlouho tropická vedra a vypadá to, že nikdy neskončí.
Člověk není schopen pohybu a je rád, že je rád! Mozek je zavařenej a vůbec nefunguje.
Jedině jak se dá přežít je ráno vlézt do přehrady a večer vylézt.
Přeji Ti i nadále báječný pobyt a poznání dalších nových krás.
Opatruj se.
Romana
Jéé, tak to su ráda, že se moje zápisky a fotky líbí!:-) Jojo, mám se tu báječně a jsem nesmírně ráda, že jsem o vlásek unikla těm našim šíleným tropům, tak to hlavně nějak přežijte ve zdraví. Tady je příjemných 5°-20° v závislosti na sluníčku a dešti:-) Deset minut se v dlouhých kalhotech a mikině pečeš a sotva se vysvlíkneš, zatáhne se a začne pršet. So, that’s Bergen!