„Jé a nechcete za mnou přijet do Bergenu? Ve středu osmadvacátého je svátek, tak by vám to pěkně vyšlo,“ zeptala jsem se jednou nadšeně při hovoru Bergen-Třebíč rodičů. Prvně jsem ani nepředpokládala, že by se jim vůbec chtělo letět přes půl Evropy do deštivého městečka kamsi na sever, ale vypadalo to, že jsem jim nasadila brouka do hlavy. A tak mi za pár dní máma již hlásila: „Máme lístky.“
(Pozn. Fotky jsou namixované, něco fotil táta, něco já)
Středa 28.10.
Pár dní dopředu vypadala předpověď nadějně – až do soboty jasno a bez deště, jen malá sprška ve středu odpoledne. Jenomže při ranním pohledu na Aladina a taky z okna bylo všechno jinak. Slunko šajní jako blázen, zítra má být pod mrakem a od pátku poctivý bergenský deštík. Pokud se vám zdá, že o dešti je řeč příliš často, máte smůlu. Prostě o něm budu psát.
No co už, počasí hážu za hlavu a z přednášky spěchám na kolej, abych trochu uklidila. Přece jenom, musíme se do toho pokoje nějak vejít. Sakryš, už je skoro půl páté, měla bych vyrazit na letiště! Rodičové poslušně čekají na místě, na kterém jsme se domluvili, a tak ladně parkuju povoz, abych jim mohla skočit kolem krku. Není nad pořekadlo: „Když potká sob soba, mají radost oba. Když se sejdou tři sobi, tak se radost násobí!“
Po prohlídce mého malého hybelleilighetu a vybalení všech dárečků a pochutin z Moravy přichází řada na trochu zábavy. Je potřeba připravit večeři a aby se návštěva mezitím neukousala nudou, dostala šifru se zprávou, co je na druhý den čeká. Zábava to byla pro obě strany. Luštění napůl v norštině a napůl v češtině zmátlo nejednoho zkušeného luštitele a pingvín, který nedával smysl jakbysmet. Nicméně, účel byl splněn, rodiče se dozvěděli, jaký je plán na zítra a večeře se akorát stihla dodělat. Procházka na vytrávení ke sloupovému kostelu a po přilehlém parku pak také přišla vhod.
Čtvrtek 29.10.
„Vstávat a cvičit, jdeme na výlet!“ Sluníčko má vydržet jen dopoledne, pak se pomalu zatáhne. Dnešním cílem je Ulriken, nejvyšší ze sedmi bergenských vrcholů. Vzpomínám na časy, kdy jsem byla malá a rodiče tahali na výlety mě, chystali matpakke (alias sebáky) a nutili mě občas vstávat i brzy. Teď se karta obrací, hihi…
Auto nestartuje. Na roztlačování není moc místa. Kola nejdou otočit. Rozhoupávání nepomáhá. Vystupuju z auta, že to vzdám. „Tak to zkus ještě naposled.“ Drn, drn, drrrrrrrrrn. „Ou, hou! Jedem!“
Brzké ranní slunce, rezatá tráva a zamrzlé kaluže melancholicky pomrkávají do objektivu fotografa.
Každou chvíli se tedy někde zastavujeme a obdivujeme krásy podzimní přírody. Najděte kaluž ledu a návrat do dětství zaručen;-) Žejo, mami?
Vrchol lanovky Ulrikenu oslavujeme selfíčkem, vrchol samotného Ulrienu pak úchvatnými výhledy. Dojem kazí jenom vřískající anglicky-mluvící dítě, které nechce jít dál. No, asi není zvyklé, jako některá malá Norčátka.
Bergen jako na dlani na jedné straně, nekonečné hory na druhé. Ten předěl je prostě úchvatný a asi mě nikdy nepřestane udivovat.
„Co kdybychom to tady střihli?“ ptá se táta a potměšile mu jiskří očička. „Nic takového se mi u nás v rašeliništích nepoštěstí,“ dodává. Zkratkou, ale zato delší cestou, to tentokrát nebylo, jako obvykle, horší. Ba naopak, potkali jsme spoustu borůvek. A táta byl nadšen, že si může kličkovat mezi vřesem a kamením, kde se mu zachce. Našla se i místa na odpočinek.
Co vám budu povídat, výlet po hřebeni se zkrátka dokonale povedl. Počasí vyšlo skvěle a k tomu nám slunko s černými mraky zahrály skvělé světelné divadlo. Díky tomu se nabažili všichni, i fotografové.
Pátek 30.10.
Dneska má bejt hnusně, tak můžeme courat po městě. Bereme to procházkou pěkně po svých, je potřeba otestovat si roli aktivního studenta, který chce ušetřit na dopravě. No co vám mám povídat, ta cesta nijak extra zajímavá není.
V Bergenu je spoustu zajímavých věcí, zejména takových maličkostí, které dovedou člověku zvednout náladu. Třeba takový velký xylofon v parku, na který se dá hrát duo.
Nebo takové pěkné dřevěné uličky Bryggen, které jsou v tuhle roční dobu téměř prázdné, protože všichni turisti už dávnou odjeli do svých domovů.
Je tu také spousta křivolakých uliček, schovávajících se před zraky všech, jenž je chtějí záměrně objevit. Zvláště jedna taková ulička mě, jakožto průvodkyni, pořádně potrápila. Lille Fjeldsmug, potvora!
A hlad je taky potvora. Hele, támhleta pizzerie nabízí pizzu za 50,- Volíme tedy nejlevnější variantu. Peppes pizza má totiž vždycky pizzu měsíce se slevou. Bohužel ta sleva není „za“ padesát, ale sleva „o“ padesát. A bohužel jsme to zjistili, až když jsme ji snědli. Alespoň byla opravdu výtečná:-)
Začíná se pomalu stmívat. A taky pořádně pršet. Courajíc uličkami s účelem procourat jich co nejvíc začínáme být pěkně ucouraní. Pěšky už se nám courat nechce, tož radši se odcouráme na šalinu.
Sobota 31.10. – Výlet krátký a zase mokrý
Ten Gullfjellet nám snad nikdy nedopřeje jít nahoru! Ve snaze vyrazit do nepříměstských hor jsme si naplánovali pěkný výlet právě na nedaleký Gullfjellet.Když jsme tam byli s Martinem posledně, lilo. Dneska má sice taky pršet, ale mělo by to pak během hodinky přejít, takže se mezitím schováme do chatičky v sedle.
Směle tedy vyrážíme údolím k chatičce Redningshytta. Nejprve pozvolna a pak už pořádně do kopce. Ani kopec, ani silný vítr nás ale nerozhází.
Ručičky na hodinkách se pomalu blíží hodině, na kterou je ohlášen déšť. K chatičce zbývá už jen kousek. Mraky se honí nad horama a jen čekají na svou příležitost. Chm, ti meteorologové měli zase pravdu. S prvními kapkami dorážíme k chatičce a raději zalézáme dovnitř.
Na oběd je brzo. Dáme si aspoň svačinku. Furt prší. Z dlouhé chvíle začínáme hrát hry jako třeba „myslím si“ nebo kdo na nejmíň kroků přejde místnost. Bavíme se dost dlouho na to, aby přestalo pršet, ale ono né. Radši si dáme oběd. Tak a už dost, tohle nemá smysl, jdeme nahoru, déšť nedéšť.
Tak oprava, jdeme nahoru, ale na opačnou stranu, směrem zpátky k autu. Po prvních pár vteřinách strávených venku jsme naznali, že těch pár kiláků v tomhle slejváku nám bude stačit. A ten vítr taky. Víte, jak bývají na horách takové ty kamenné mohylky? Na tomhle hřebeni jsou to zrovna přímo mohyly a naštěstí skýtají aspoň trochu závětří. Cesta po hřebenu a dolů k autu se tedy mění na „doplachti si ke své mohylce“:-)
Svah se mění v bahnitou klouzačku, boty se mění v rybník, bundy se mění v mokrý kus hadru. Ale lítání v trávě nás baví. Vždycky jsem chtěla být tryskomyš.
Zakončení výletů a vzkaz pro další návštěvy: Vaffels included!
Celá fotogalerie:
