Být chvíli sama, ztracená v horách. Putovat jen tak krajinou, stírat ranní rosu z borůvčí a poslouchat. Poslouchat švitoření ptáků, píseň větru hrající ve stéblech rezavé trávy. Poslouchat ticho. Absolutní ticho.
Do hor nejraději chodím s lidmi, které znám natolik dobře, že vím, co od nich čekat. S lidmi, se kterými je mi dobře a se kterými můžu sdílet radosti z putování, krásy krajiny, nekonečnost dálek. S lidmi, kterým nevadí jít dlouhé míle. Beze slov. A takových lidí zas tak moc není. Pokud jsem tedy s vámi byla někdy opakovaně v horách, berte to jako poctu.
Jsou chvíle, kdy ale chci být sama, jít si svým tempem a vyčistit si hlavu od starostí všedního dne. Jednou za čas mi to tak vyhovuje. Nebo prostě jen není nikdo poblíž, s kým bych byla ochotna se vydat na cestu. A tak se první říjnový víkend bez Martina stal adeptem pro osamělé putování.
Sobota 9.10.
Den začal špatně, velmi špatně. Když už se mi podařilo včas vstát, vše připravit a dojít včas na zastávku, neměla jsem si za co koupit lístek. Platební karta zůstala v druhé bundě. Co teď? Další šalina jede až za 15 minut a podle oficiálních jízdních řádů na autobusák přijede v čas odjezdu autobusu. Vracím se do pokoje pro kartu a jdu zpět k šalině. Risknu to.
Sobotní ranní provoz naštěstí není silný, a tak v 8:19 vybíhám ze šaliny, abych stihla autobus v 8:20. Takhle rychle jsem s plným batohem na zádech asi ještě neběžela. Těsně předtím, než autobusák vylezl ven, aby zavřel zavazadlový prostor, jsem tam umístila svůj batoh a spokojeně si oddechla. Výlet může začít!
Nemůže. Za prvé, špatně jsem se koukla na název zastávky u výchozího bodu. Jsem asi kilák za. Za druhé, nemám termosku! Ach ne, vypadla mi v zavazadlovém prostoru termoska, jak lidi postupně zavazadla různě přeskládávali. Jsem bez termosky a bez nálady. Volám Martinovi, zda by mi neposlal nějaká čísla na centrálu a zkouším pak volat na ztráty a nálezy. Přes infolinku se nicméně dozvídám, že mám zavolat až v pondělí. No nic, vyrazím na cestu, přece si nenechám zkazit tak krásný den.
…Pokračování ve středu 28.10.
K trase: Vyrážela jsem z východní části Kvinnhovdenu, což je ta pravá fialová linie.
Jedna myšlenka na “Barevná krajina ticha – část první”