V pokračování zápisků si přečtete o našem výletu do Čiatury, města, kde se léta těžil mangan. Díky své poloze v hlubokém údolí je protkané sítí lanovek, které jezdí nepřetržitě od 50. let. A právě lanovky nás zlákaly k návštěvě ohoto zapadlého městečka.
Středa 27. srpna 2014
Ráno jsme se pobalili, rozloučili se s Majou a vydali se k nádraží hledat maršrutku do Čiatury. Provádíme další pokus o sehnání bomby k VARu – tentokrát nám nabídl trhovec aspoň vařič (ovšem velikosti menší mikrovlnky). Stanoviště maršrutek (honosně nazývané автовокзал = autobusové nádraží) je v Kutaisi tak schované, že bychom ho bez pomoci hodné paní nenašli. Provedla nás budovou mezi obchůdky a ukázala na prašnou ulici mezi plechovou ohradou a trhem, kde vedle sebe stály zaparkované maršrutky. I pro nalezení správné dodávky jsme se museli poptat – z gruzínského písma zatím zvládám jen samohlásky.
V Čiatuře se ve 30. letech v manganových dolech skrýval Stalin a po válce zařídil velký rozvoj města. Když po osamostatnění Gruzie nastal útlum těžby, zbylo tu po havířích spoustu vybydlených budov. Ve městě se nachází taky zachovalá hustá síť kabinových lanovek, kterými se teď vozí obyvatelé výše položených částí města.
Zvědavost byla mocnější než my, takže jsme nasedli do maršrutky a vyjeli. Silnice na Vysočině hadr. Spolucestující se nás vyptávali, odkud jsme a kam jdeme a divili se, že se chystáme jen tak do hor. Prý: „Jeďte autobusem!“ Samozřejmě se to neobešlo i bez pozvání k jednomu pánovi domů, ale bydlel v Sačchere, což je z Čiatury ještě pěkný kus cesty.
Ha, město! Ha, támhle je lanovka! A támhle další… a další. Od pohledu vypadají sice dost hrozně, ale jinak normálně fungují. Plán byl tedy jasný – svezení lanovkou. Staniční věž vypadala rozmláceně, socialismus zanechal své stopy. Ale bodrý chlapík, který to obsluhoval, nás zlákal hned.
A jedem! Možná by se někteří zděsili, že jsme rozhrkanou zrezlou lanovkou opravdu jeli, ale nic extra zvláštního a nebezpečného to nebylo. Jakou atrakcí byla lanovka pro nás, my jsme byli atrakcí pro místní obyvatelstvo. Nedokázali pochopit, že jsme se opravdu přijeli podívat jenom na plechové kabinky na laně.
A nahoře byl tak pěkný výhled! Trochu jsme se porozhlédli i po okolí, objevili jsme starou rozmlácenou (zřejmě) školu s ubytovnou. V okolí kde nic, tu nic. Zajímavé. Celkově má tohle město prazvláštní atmosféru. Kulisy zůstávají, lidé také… občas sem pronikne jen pár výdobytků západní civilizace.
Je pozdě, jedeme lanovkou dolů a pak se snažíme zjistit, jak se dostaneme do Charagauli, naší další destinace. Zastávku maršrutek jsme našli, ačkoli kopec v kombinaci s vedrem nám dal pěkně zabrat. Krajina ubíhá za oknem, Posed dírou v podlaze pozoruje silnice.
Vystupujeme v Zestafoni a zoufale čekáme na maršrutku nebo vlak do Charagauli. Nakonec jedeme stopem. Řidič i stopující spolujezdec se oba podivili:
„И что вы хотите делать в горах?“ (A co vlastně v těch horách chceme dělat?)
„Ну, мы хотим идти пешком через гори в Ацкури.“ (No, chceme je pěšky přejít až do Atskuri.)
„Пешком???“ (Pěšky???), vyjeveně se na sebe podívali a dostali záchvat smíchu. Asi to tu není příliš obvyklé.
Povoz nám zastavuje u odbočky na Charagauli, zbývá nám ale ještě asi 12km. Na takovou dálku je potřeba se trochu osvěžit v řece (s plovoucí ovčí hlavou) а najíst. Aspoň na chvilku je příjemně. Sotva vyrazíme na cestu, začně opět vedropeklo. Stmívá se, ale na teplotě to nic neubírá. Šlapeme tmou a cesta docelaubíhá. K čertu, ve stanici pod námi staví vlak, který by nám mohl kousek ušetřit. Ale už se nám nechce vracet.
Místo na spaní máme pěkné, stavíme stan, ale v noci je odporné vedro. Už abychom vystoupali do hor.