Cesta na východ. Hory. Jiná kultura. Nedotčená příroda. Pozůstatky Sovětského svazu. To všechno a mnohé další nás lákalo již dlouho před samotnou cestou. Původní plán byl procestovat Evropu až do Gruzie a Arménie, ale práce nám nakonec dovolila jen dva týdny. Po dlouhých úvahách rozhodnutí padlo na Gruzii.
Hurá, máme destinaci! A teď se vrhnout na plánování. Žádné velké se tedy nekonalo, ale ve vlnách se nám podařilo zařídit vše potřebné…
- Letenky – z Katowic (PL) létá WizzAir do druhého největšího města Gruzie, do Kutaisi. Bacha, ceny se jako u jiných společností celkem rychle mění a vyplatí se nakupovat v předstihu. Do Katowic jezdí mikrobus Tigerexpress z Ostravy.
Zpátky poletíme s Pegasus Airlines z Tbilisi do Vídně, s jedním přestupem v Istanbulu. - Peníze – směnili jsme koruny na eura, ale asi by levněji vyšly dolary (kvůli současnému uměle nastavenému kurzu CZK-EUR). V Gruzii jdou eura i dolary směnit bez problému, někde se dají vyměnit i rubly a britské libry.
- Cestovní doklady – stačí pas; víza nejsou potřeba. Ale mějte na pasu aktuální fotku 🙂
- Plán cesty – internet, známí a průvodce od Lonely Planet v angličtině. Pozor na separatistická území Abcházie a Jižní Osetie. Všechny dokumenty jsme si nahráli do čtečky, i s večerním čtením vydržela dva týdny s přehledem nabitá.
- Mapy – podrobné turistické mapy vydává nakladatelství Geoland, zatím ale pokrývají jen některé oblasti. Sehnat se dají i v ČR, ovšem pokud pojedete přes Tbilisi, přímo v jejich prodejně je koupíte levněji. Taky prodávají kartuše na plynové vařiče (jako jediný obchod v celé Gruzii).
Další existující mapy jsou ze sovětského mapování v 60. letech, ale taky postačí. - Zamini ČR – je dobré si zjistit informace o aktuální politické situaci a celních podmínkách. Můžete se také zaregistrovat do DROZDu (dobrovolný registr občanů na zahraniční dovolené).
Pondělí 25. srpna – Cesta bude dlouhá
Poslední přípravy – dobalit, upéct buchtu, nakoupit, nachystat kytky na zalévání, trochu poklidit byt, všechno vypnout a v neposlední řadě stihnout autobus.
16:02 – Vlak směr Ostrava. Do odletu zbývá 8h 33 min.
18:10 – Ostrava-Svinov. O pár minut později se potkáváme s Liškou a Myšákem. Posezení nad pivem a kofolou v nedalekém nonstopu je příjemné, čas rychle utíká.
19:07 – Skleróza jak Brno! Zapomněli jsme přibalit český alkohol! Šup pro (byť Jelínkovu) slivovičku. Ať máme jak poděkovat, až nás někdo pozve.
19:25 – Tiger bude mít zpoždění. Mamka dostává chuť na párek v rohlíku a utíká, co jí síly stačí. V okamžiku, kdy nachází cedulku „Přijdu hned,“ právě přijíždí mikrobus.
19:30 – Sáčkujeme se do dodávky, spolu s námi jedou i nějací orienťáci. Část jede taky do Gruzie a dva sourozenci pokračují do Íránu. Dělíme se o buchtu a vyrážíme do Polska.
21:15 – Jsme na letišti! Zbývají 3h 20 min. Čas do odbavení a odletu trávíme s novou bandou, přidává se i jeden Polák. Dlouhou chvíli si krátíme pozorováním „íránské“ dvojice, kterak ze 2 batohů dělá jedno megazavazadlo. Váhový limit 32 kg k tomu přímo vybízí. Škoda, že jsme si to přečetli až po zaplacení dvou zavazadel.
23:00 – Otevírá se příjem zavazadel a naskakuje základní zpožedění 30 min. Přecházíme do předletové zóny a Seník usíná. Zpoždění se navyšuje.
0:15 – Přilétá letadlo. Dle letového řádu máme za 20 minut už stát na ranveji a poslouchat řvaní motorů. Místo toho posloucháme řev malých dětí i opilých Poláků.
1:00 – Začíná boarding. Sedáme si až na třetí pokus, protože Mamka chce mít výhled z okénka. Posed prakticky spí ještě před startem.
Úterý 26. srpna
Čas: cca 6:45 gruzínského času (SELČ + 2, UTC + 3)
Pod námi se objevuje pevnina a jako modrá nitka se po ní klikatí řeka Rioni. Let byl klidný a tichý, skoro celý jsem ho prospal. Nově vybudované letiště Kutaisi končí prosklenou stěnou, zpoza níž na nás usilovně mává chlapík a chce nás svézt do města. On začíná vyjednávání na deseti eurech, Zuzka na pěti. Nakonec se shodli na sedmi, ale myslím, že se dala ukecat i nižší cena.
Seník rozpráví vesele rusky a já se přiblble usmívám. Silnice se táhne vyprahlou krajinou, podél krajnice stojí stánky s prodejci švestek, melounů, hroznů a motorových olejů. Sem tam se okolo pase kráva. Konce vidět není; jak to soudruhu inženýrovi upadlo od pravítka, tak to soudruzi asfaltéři postavili.
Silniční pravidla jsou očividně velmi jednoduchá:
- Máš-li silnější auto, máš přednost.
- Pokud ne, musíš mít aspoň silnější klakson.
Řidič nás vysazuje na kraji města u nádraží. Stojíme tam a rozhlížíme se kolem. První dojmy jsou zvláštní, jakoby se tu zastavil čas. Město je tvořeno škaredými neudržovanými paneláky a polorozpadlými domečky, trhovci prodávají všechno možné od zeleniny přes živé slepice po auta různého stáří a stupně rozkladu. Taková vrcholná forma trhu uprostřed zhrouceného socialismu. Zvláštní atmosféra.
Razíme do města, v centru snad budeme o něco moudřejší. Po cestě chceme zkusit sehnat bombu na vařič, ale neúspěšně. Zato jsme potkali další tržiště se zeleninou, cetkami a zvířátky. Ochránci zvířat by se mu měli vyhnout širokým obloukem.
O kousek dál nás odchytává jedna paní, že prý nás ubytuje a ať se jdeme podívat a že se přece nebudeme po městě vláčet s batohama, když je u ní takaja krasívaja komnáta. SIce jsme se zpočátku bránili, ale po návštěvě jejího domečku, kafíčku a sklínce vína jsme nakonec kývli. Alespoň se projdeme po městě nalehko a večer si odpočineme. Takhle se poznává místní kultura 🙂
Ačkoli jsou předměstí polorozpadlá, čím více se člověk blíží k centru, tím více náznaků civilizace. Střed Kutaisi už vypadá pěkně, mají tu dokonce i infocentrum. Dostali jsme tam plánek a zajímavé tipy kam se vypravit. Pak jsme se vydali na kopec ke klášteru Bagrati, rekonstruované starobyzantské stavbě. Děláme si krátkou polední pauzu, během níž jsme okusili kousek místní kuchyně: Lobiani (placka plněná fazolovou omáčkou) a chačapuri (totéž plněné ovčím sýrem).
Druhým cílem byl kláštěr Gelati, k němuž jsme se ale už museli přesunout maršrutkou – takovým malým dodávkoidním minibusem, který se vyznačuje vysokou hustotu cestujících na m2 a hrozným vedrem. Další silniční poznatek: Čím víc rozbité čelní sklo, tím větší křížek na zrcátku a víc svatých ikon za sklem. Tady se s tím fakt nemažou.
Gelati bylo zajímavé, hlavně pěkné fresky na stěnách v kostele; ale je fakt, že se Bagrati hodně podobalo. Po příjezdu zpátky do města jsme se ještě zastavili v muzeu vojenské historie. Prováděl nás takový milý stařík a moc pěkně povídal. Dokonce nám zařídil i lahev s vychlazenou vodou a nakonec ani nechtěl vstupné. Jestli to takhle dělá pokaždé, tak se asi moc neuživí.
Večer jsme padli unavení do postele… ale pak jsme se ještě zvedli a dali si s Majou (naše hostitelka) a jejím manželem Kamazim sklenku vína.
Hezké, zase se máme na co těšit 🙂 Sice jste nám už toho spoustu vyprávěli, ale po skypu a těch informací bylo moc najednou.
Je to super, sice tam máš hodně překlepů, ale to nebrání tomu vžít se do situace. Myslela jsem, že se tam hodně od „perestrojky“ změnilo, ale asi jenom v těch nejnavštěvovanějších oblastech. Těšíme se na další dojmy. Akorát ta paní vás vzala na ubytování nezištně nebo jenom za vínečko? Ale vy jste vlastně měli borovičku. Tak ústně.
Překlepy jsem sice kontroloval, ale psal jsem to večer, takže tam nějaké zůstat mohly. Jinak tenhle zápis z velké části psala Zuzka, já to jenom přepsal.
U Maji jsme přespávali za 15 GEL na osobu.
Tak překlepy opraveny, lehce doplněno. Ale moc jich tam teda nebylo…