Když už máte známé či příbuzné v cizině, proč toho trochu nevyužít, že jo? Vyrazit si jen tak na pár dní, neřešit ubytování a ještě dostat večeři a teplé vafle s marmeládou? No panečku, kdo by nechtěl? Welcome to the „Hotel Stor Liten Příšerken min“ all inclusive!
Začátek adventu byl v našem podniku celkem rušný. Asistent hoteliérky zůstal kdesi v Gjøviku, aby vydělal nějaký ty love na vylepšení služeb, a hostů bylo požehnaně, jako much v létě. Madam majitelka musela pěkně ohánět!
4.10.2015
„Běžím stále výš a výš. Culík, vysoko vyčesaný, se houpe ze strany na stranu a z uvolněných pramínků vlasů mi odlétají krůpěje potu. Teď krok sem, mezi kořeny, na kámen, přeběhnout bažinku. Náročný terén si žádá pečlivě volit kroky, ale zároveň musím zachovat rychlost běhu. Cítím, že každý sval dělá svoji práci tak, jak má a že dneska se mi poběží skvěle.“
Doteď jsem po okolních horách spíše chodila a běhat jsem v nich byla jen minimálně. Nyní už potřebuji víc času pro práci do školy, a tak se zase rozbíhám do dálek. A roviny nejsou zrovna moje oblíbený profil. Takže?
Pokračování textu Běhání po rovině? Děkuji, já raději po horách!
Tuhle mi napsal kamarád, že připravuje pro svoji přítelkyni, a zároveň moji kamarádku, narozeninové překvapení. A jestli bych prý také něco nepřispěla. Skvělý nápad! Jenomže jak doručit list papíru s věnováním na tisíc mil daleko, když za necelé dva týdny odlétají do Ameriky? Stihlo by to z Norska dojít?
Náhodou jsem se zmínila, že su v Bergenu. „Tam právě přestupujeme na let!“ Tyjo, divím se: „A kolik tam máte času?“ Po krátké domluvě zjišťujeme, že do Bergenu přilétají v pondělí večer a letadlo dál jim letí až druhý den v 11. Nabízím přespání a trochu té zábavy a je to.
Setkání je to radostné. Dostávám bochník Šumavy, kecáme-konečně trocha té mateřštiny, a druhý den ráno vstáváme v 6, abychom stihli ranní procházku poloprázdným Bergenem.
Mno, a to se v Brně nesejdeme, jak je rok dlouhý. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.
Norsko je ideální země pro trénink orienťáku. A jelikož kromě chození do školy, studia, bloumání po kopcích a cpaní se borůvkama nemám jinak co dělat, rozhodla jsem se začít se znova věnovat více orienťáku.
V rohu pokoje stojí opřené běžky a venku mrzne. Předpověď hlásí první sníh každým dnem, avšak vždy jen poprašek, který zanedlouho roztaje. No co, tak přijde letos zima později než loni. Vždyť je teprve konec října.
Babí léto. Listí zlátne, lesy se pořád modrají borůvkami, začíná se stmívat dřív. Po sněhu ani památky, zítra má přijít ze západního pobřeží teplá fronta. Bohužel není září, jak by se mohlo zdát, ale druhá půlka listopadu.
Teploty jsou už několikátý den pod bodem mrazu. Začínají zamrzat okraje jezera, po sněhu ale není ani památky. Běžky stále neopustily své místo v rohu a nedočkavě z okna vyhlíží první vločky. Blíží se začátek prosince a pořád nic. Zkusím zítra tedy vyrazit do hor, tady bych se sněhu taky nemusel dočkat.
„Jéé, ono nasněžilo! :)“ volá nadšeně Mamka od okna. „To bude parádní výlet,“ kmitá mi hlavou. Sněhová mapa na kopcích ukazuje litt snø (trocha sněhu), na co návleky. Druhý podvlíkačky si taky brát nebudu, večer si v chatě zatopíme. Masíčko je naložené, už teď se mi při pomyšlení na večerní grilování sbíhají sliny.
Prázdný autobus, jen my dva a řidič. Sedím na přední sedačce, na klíně mapu a vyhlížím, kde zastavit. Cedule s názvy vesnic nepomáhají, jelikož tu žádné nejsou. Ani cedule, ani vesnice. „Tady!“ jásám nadšeně nad svým umem a řidič staví na blikačky u polňačky. Na polích leží poprašek sněhu a s kopců se valí dolů mlha. Doufám, že jsem to trefil správně, prvních několik metrů to potvrzuje. Taky potvrzuje, že jsme to přehnali s počtem vrstev. Na kraji kopce jde dolů mikina, o kus výš podvlíkačky.
Pohádku O dvanácti měsíčkách zná každý. Ale že ti čiperní dědulové opravdu existují, to jsem opravdu netušila! Maruška si mohla natrhat jahody v půlce prosince, tak proč to nezkusit taky. Mně se ovšem zastesklo ne po jahodách, ale po borůvkách, protože Taťka o nich už od srpna básní. Prý jich tady je spoustu…
Ano, ano, vím, že si dávám se zápisem pěkně na čas. Ale to víte, konec půlsemestru… Ke včerejší půlnoci jsem měl dvě dedlajny – každá znamenala odevzdat rešerši na zadané téma v rozsahu 10-15 stránek. A věřte, že rozebrat jednostránkové téma na 10 stran, ozdrojovat to, udělat k tomu vektorové obrázky a ještě to celé psát v angličtině, to už chvilku zabere.
Takže včera ve 22:35 jsem odevzdal druhou rešerši. Hodinu a půl před dedlajnou 🙂 Mám ze sebe radost – původně jsem chtěl zrecyklovat bakalářku, ale vzhledem k tomu, že většinu referencí jsem měl českých, rozhodl jsem se předevčírem pro změnu tématu. Strávil jsem odpoledne v knihovně a v součtu za nějakých 20 hodin bylo hotovo 🙂 Na to, že normálně napíšu za jeden den max. 2 stránky, je tohle docela příjemná změna.
Budík: 7:30
Ranní program: koupání v jezírku, pěkně na sluníčku 🙂
Snídaně: jáhly s jablky
Odchod: před jedenáctou
Cíl: vidět losa!
Z Kittilbu je to kousek po silnici a potom hurá na sotva znatelnou stezičku přes mokřady. Našlapujeme opatrně, nesmíme losa vyrušit! Je to sice blbá kráva, ale stejně. Zatím jsme neviděli jiná větší zvířata než ovce a pár krav.
Cesta stoupá i na místní poměry strmě nahoru. Už se dostavuje vlna hladu, nahoře si dáme aspoň svačinku. Je to kopec Obleikhaugen (984 m), podle mapy bez výhledu. Ale jako milé překvapení čeká nahoře rozhledna. Rozhodnutí uspíšit oběd a najíst se na pěkném místě je nasnadě. Chlebíček, brunosteček, tofíčko, salátek… A taky jsme tam potkali dva losy:
