„Jé a nechcete za mnou přijet do Bergenu? Ve středu osmadvacátého je svátek, tak by vám to pěkně vyšlo,“ zeptala jsem se jednou nadšeně při hovoru Bergen-Třebíč rodičů. Prvně jsem ani nepředpokládala, že by se jim vůbec chtělo letět přes půl Evropy do deštivého městečka kamsi na sever, ale vypadalo to, že jsem jim nasadila brouka do hlavy. A tak mi za pár dní máma již hlásila: „Máme lístky.“
(Pozn. Fotky jsou namixované, něco fotil táta, něco já) Pokračování textu Jak dostat rodiče do Bergenu
Jojo, vím, že ty zápisy docela flákám, ale slibuju, že svou dávku útržků ze severu dostanete co nevidět. Zkouškové je holt potvora a když se do toho jeden rozhodne ještě trajdat po horách… Nicméně v neděli odevzdávám poslední zkouškový esej, takže už v pondělí si můžete otevřít nové čtení k ranní kávě.
Na co se můžete těšit:
1) „Né, nebude pršet.“ Aneb jak dostat rodiče do Bergenu.
2) Fotogalerie z cesty do Gjøviku, tedy skoro přes celé Norsko (ve východozápadní dimenzi)
3) První letošní sníh. Huldreheimen dva roky poté.
4) Přituhuje. Výživný zimní výlet do Rondane.
Howg.
Sníh v pondělí: „To máme krásné pondělí, že bych spadnul?“
Teplota v úterý: „Toho sněhu včera napadlo nějak moc, asi ho trochu zredukuju.“
Sníh ve středu: „No co, led taky dobrej.“
Teplata odpovídá. „Ještě je ho málo, přidám pár zakolísání.“
A tak stojím dnes ráno u auta, chtíc odložit si věci do kufru a odjet. Zámek kufru zamrznul. No tak je hodím na sedačku. Dveře rovněž nejdou otevřít. Po značném úsilí (co nejde silou, to jde ještě větší silou) povolují dveře u spolujezdce, a z vnitřku už se mi daří zbylé dveře otevřít. Rozmrazovač zámků uvolňuje stěrače a po čtvrthodině úporného rozbíjení ledu na skle konečně vyrážím na ledovou skluzavku do práce 🙂
Ani driftovat nejde. Ruční brzda zamrzla taky.
Koukám, že jsem zapomněla dopsat třetí část mého putování po Bergsdalenu. Tak to napravuju a můžete si opět počíst. Pro připomenutí předchozích částí: První část a druhá část.
…
Tak a konec kochání a přemítání nad nesmrtelností chrousta, začíná mi být zima. Promptně na sebe hážu čepici a bundu a vyrážím vstříc dalšímu osudu. Ten čeká hned po pár metrech…
Do Bergenu konečně dorazil podzim. Né, že by předtím nebyl, ale byl na místní poměry až podezřele slunečný a krásně barevný. Teď se vše vrátilo do normálu a máme tady pravý bergenský listopadový nečas. Jo, a taky zkouškový.
Aby z téhle kombinace člověku nehráblo, je potřeba jít každý den alespoň na chvíli ven. Zkusím vám trochu přiblížit současnou situaci, abyste si i vy mohli vybrat tu nejlepší dobu na krátkou procházku či proběhnutí.
a) Ráno – Leje jako z konve a fouká studený vítr
b) Před obědem – Leje jako z konve a fouká studený vítr
c) Odpoledne – Leje jako z konve a fouká studený vítr
d) Večer – Leje jako z konve a fouká studený vítr
e) V noci – Leje jako z konve a fouká studený vítr
Tak co, už víte, kdy se vydáte na svůj mokrý maraton?:-)
Při cestách do školy mám spoustu času pozorovat lidi. A co se týče módy, velmi častý je styl Homo outdoorus. Ale ne jako u nás, ošoupaná bunda a džíny. Bergeňan na cestu do práce i do školy nahodí sportovní elasťáky s reflexním proužkem, botasky a k tomu si vezme kabát. A do batohu značky Fjällräven si nezapomene přibalit svoji regnjakke. Hlavně se cítit pohodlně a v teple, že jo:-)
I když jsem vystoupila trošičku jinde, než jsem zamýšlela, není to na překážku. Už teď mám před sebou nádherné scenérie. Kráčím kolem řeky po druhém břehu, kde se ve strmém svahu vine jen malá strastiplná pěšinka.
Být chvíli sama, ztracená v horách. Putovat jen tak krajinou, stírat ranní rosu z borůvčí a poslouchat. Poslouchat švitoření ptáků, píseň větru hrající ve stéblech rezavé trávy. Poslouchat ticho. Absolutní ticho.
Ten povznášející pocit, když se ráno probudíte, vykouknete ze stanu a máte úchvatný výhled na krajinu, ze které vítr přes noc odfoukal mraky. Ten pocit, když je pak je celý den krásně teplo, že se můžete natáhnout na kámen a kochat se. Za ty chvíle mokrých bot, zmrzlých prstů a nepohodlí to stojí.
V Norsku mají ropu, to ví každý. A že existují ropné plošiny v moři, o tom už jste taky nejspíš slyšeli. A že to nejsou zrovna malé stavby? My jsme se o jejich velikosti přesvědčili. A taky jsme se přesvědčili o tom, že těžba nijak extra nenarušuje panorama, alespoň ne tady.
