Koukám, že jsem zapomněla dopsat třetí část mého putování po Bergsdalenu. Tak to napravuju a můžete si opět počíst. Pro připomenutí předchozích částí: První část a druhá část.
…
Tak a konec kochání a přemítání nad nesmrtelností chrousta, začíná mi být zima. Promptně na sebe hážu čepici a bundu a vyrážím vstříc dalšímu osudu. Ten čeká hned po pár metrech…
Ledový splaz. Prudký a opravdu hodně zmrzlý. Stačilo by udělat pár kroků a rychlostí sněhové koule bych se nejspíš skutálela a dole se rozplácla o šutry. Je to sice lákavá klouzačka, ale přijít o zuby ještě nehodlám. Zkoumám, kudy by se led dal obejít, ale ouha, z jedné strany strmá skála a z druhé jakbysmet. Tady to asi nepůjde. Začínám vážně uvažovat o tom, že to otočím a půjdu zpátky.
Ale ne, to přece nejde, nenechám si zkazit výlet nějakým ledem! Mezi ledovcem a skálou je mezera, tak akorát na to, aby se v ní dalo jít. A mezi mnou a touto pevnou půdou pod nohama je asi dvou- nebo třímetrový sráz. Hraju si na horolezce a posléze na skokana a slavím úspěch. Teď už můžu relativně bezpečně sejít dolů k jezírku.
Přede mnou se opět otevírají nekonečné barevné dálky. A je to taková nádhera, že ani nevím, jak bych ji popsala! A tak jdu dál, hledám značky, skáču přes kameny a přes potoky, lezu po skalních římsách a překonávám sesuvy půdy a jsem šťastná jako blecha. Pomalu se blíží večer a já se pomalu blížím k turistické chatičce, kde hodlám přespat. Vending Turisthytte je malebné chatičkové uskupení na krásném travnatém plácku u jezírka. A taky jsou tu příjemní lidé.
Hned u vchodu se dávám do řeči se starším manželským párem. S pánem prohodím jen pár slov, protože se hned chystá rybařit. S paní, říkejme jí třeba Åshild (neboť jméno si už nepamatuju), se trošku zapovídáme, vevnitř si děláme kafíčko a je to zkrátka příjemné. Za dvě hodinky se ve dveřích opět objevuje její muž. Ptám se jí, jestli si myslí, že něco chytil. Odpovědí mi je: „Určitě ne, takhle kysele se tváří vždycky, když jde s prázdnou.“ Muž přichází k nám a Åshild s úsměvem ke svému muži prohodí: „Tak co, chytil jsi něco, drahý?“ Ozve se jakési zavrčení, následované „Nei.“ Ale pak už se všichni jen smějeme.
Chatička postupně ožívá. Ve společenské místnosti poblikávají svíčky a prostor se pomalu plní znavenými turisty. Norské turistické babičky popíjejí víno, plkají a u toho cvakají jehlicemi, malé i větší děti se honí kolem chaty a roztomile na sebe pořvávají a pánové hrají karty a s ledovým klidem ten čilý ruch pozorují. This is Norway, baby!
Neděle
Druhý den ráno vyrážím brzo, abych se nějak rozumně dostala zpátky domů. Ranní krajina se pomalu probouzí a cesta ubíhá rychle. Nebudu vás již zahlcovat podrobnými popisy výhledů na krajinu, neboť bych se musela rozplynout blahem.
Výlet byl krásný a podzim ve zdejších horách famózní!
Celá fotogalerie: