„Nééé, to už je deset?!“
„Hm, tak to asi to Rondane už nestihnem. Tak co kdybychom vyrazili do Huldreheimenu, třeba na Skjellbreidhyttu?“
Sobota 14. 11. 2015
Skjellbreidu už jsme před dvěma lety minuli kolem šesté večer a mířili jsme na další chatu Kittilbu, vzdálené ještě 4 hodiny cesty. Tentokrát ji využijeme jako základnu pro výlety do okolí. Pěkně buržoazně, protože až k chatě se dá dojet autem.
První problém ale nastává už pod kopcem – platba mýta. Hotově. Nebo SMSkou – tak to vyzkoušíme. Obratem přichází SMSka zpět: „Platba pomocí SMS bude umožněna od 1. května 2016. Přejeme vám pěkný den.“ To je sice krásné, ale mýto stojí 70 NOK a my máme v hotovosti bez bankovek jen 67. Tak volám na všechna čísla a nakonec se s účetním domlouvám, že je to v pohodě.
Problém číslo dva – vyjet do zledovatělého kopce. Chce to trochu řidičského umu a nezpomalovat. Navigátorka funguje skvěle a zanedlouho už přijíždíme k chatě.
Otevřít, odhrabat sníh, naobědvat a hurá na první výlet! Podle mapy máme jít po značce, jenže místní značení je povětšinou modrou šmouhou na kamenech – a to není pod sněhem vidět. Za chvíli už jdeme spíš po čuchu než po značce 🙂 Je to jen takový krátký nenáročný okruh, aspoň podle mapy. Poučení pro příště: mapa 1:100 000 není 1:50 000 a očekávanou vzdálenost je tudíž třeba násobit dvěma. Ale všude je borůvková zmrzlina!
Večer si zatápíme, otevíráme láhev vína (říkal jsem, že to bude buržoazní výlet) a čteme a čteme (Terry Pratchett: Mort).
Neděle 15. 11. 2015
Ráno už je v chatě zase zima. Zatápět nemá moc smysl, tak rychle nasnídat, poklidit, hodit věci do auta a vyběhnout si na kopec krásnými krupičkami sněhu. Podle stop si tam vyběhl i los, zajíc, pes a nějaký člověk s velkýma botama. Opouštíme pěšinku, protože bychom ten kopec museli obcházet a míříme přímo vzhůru. Tedy… mířím. Zuzka zůstala někde vzadu se svým kamarádem Canonem.
Počasí je neskutečné – je vidět Jotunheimen, Rondane, Hardangervidda, dokonce i Gaustatoppen na Rjukanem (160 km daleko)! Rozkládáme na vrcholové mohyle mapu, ale zdaleka nepokrývá výhled, který máme naživo.
Situace se opakuje na každém z vrcholků hřebenu. Na tom posledním (Prestkjerringa, 1049 m) je růžice, kde jsou všechny vrcholy popsány. Oslavný KvikkLunsj je na místě. Ani se nám nechce dolů. Když už konečně začneme scházet, tak se před koncem výhledů otočíme a míříme zpátky. Táhne to jako magnet 🙂
Jestli si někdy koupím v Norsku chatu, bude to tady! Ideální místo na léto i na zimu.
