Vřesoviště, borůvky a Ulriken

Cíl: Ulriken, 643 m.n.m.
Délka trasy: cca 20 km

Co jiného bych mohla dělat o víkendu, než se vydat do hor. Bergen má tu výhodu, že hory a příroda jsou přímo na dosah ruky. Pro začátek je tu Ulriken – magická hora, která mě přitahovala každným dnem již od mého příjezdu. Konečně se mi poštěstilo se na ni podívat. A počasí vyšlo nádherně, v závětří krásné léto na kraťasy, nahoře na mikinu a větrovku. Značka ideál.

Můj plán vstát v 8 a vyrazit co nejdříve trochu nevyšel, avšak 10. hodina to vždycky jistí. Venku je hezky, ale dle měření pomocí ruky vystrčené z okna shledávám, že je zima. Takže se oblékám na chůzi v chladnu. Z kolejí to mám k výchozímu bodu asi tři kilometry, většinou po silnici nebo asfalatu a ke všemu do kopce. Sotva vylezu ze stínu, začínám se potit. Šup, šusťáky dolů! Šup, mikina dolů! Ještě vyhrnout kalhoty a jde se. Správnou cestu k výchozímu bodu nacházím po necelé hodince i s malou zacházkou. [čti: malá disorientační vsuvka]

Jen co vyrazím, jásám. Borůvky! A velké 🙂 Pár si jich dám, ale ne, nesmím se furt zastavovat, jinak nikam nedojdu. Stoupání jde hladce, konečně cestička terénem po kamenech, žádný rovný asfalt jako ve městě. Krajina je typická pro norské náhorní plošiny – všude samá zeleň, spousta vřesovišť s bažinkami a jezírky, zvlněný terén plný skalek a ovčí stezičky proplétající se mezi kameny.

A ty výhledy! Bergen jako na dlani tvoří tisíce malinkatých domečků, které lemují údolí a Byfjorden. Postupně se také otevírají výhledy na krajinu plnou jezer a fjordů, NP Folgefonnu s ledovcovým krunýřem a nikde nekončící hřebeny hor. Oči se nemůžou přestat kochat.

 Na vrcholu je klendra jak na severním pólu, ale oběd si nenechávám ujít. Kvůli ledovému větru mi mrznou ruce, rukavice jsou bohužel v kufru. Na Zbraslavi. 1285 km odsud. Tak a do pohybu, jinak zmrznu! Nechce se mi jít dolů stejnou cestou, a tak se vydávám vstříc náhorní planině a jezírkům s barevnými domečky. Cestičky podle mapy úplně nesedí, občas natrefím na nějakou ovčí stezku, ale co už. Tady je to všude přehledné, vysílač Ulrikenu mám skoro pořád na dohled a údolí Bergenu je také jasné jako voda v jezerech.

  Tak kráčím, kam mě nohy vedou, občas zapadnu do bažiny, občas si jen tak sednu na kámen a koukám do dáli na zasněžené hory. Tu nádheru ani nelze slovy popsat, možná fotky vám trochu pomůžou. Ale svěží vzduch, severský vítr ani podzimní slunce vykreslit nedokážu.

Celá fotogalerie: