Čtvrtek 15. 8. 2013
Další nové prostředí. Mám tyhle změny rád. A zároveň nemám. Mísí se ve mně obavy se zvědavostí a připadám si jako malý kluk, který jde prvně do školy. Líbí se mi objevovat nové věci a koukat po spoustě nových tváří, ale zároveň mě hrozně unavuje ta počáteční společenská konverzace, kterou je ale bohužel třeba podstoupit pro bližší poznání. Dneska si jdu ale jen vyzvednout klíče od pokoje na koleji.
Kancelář SOPP (obdoba našich Kolejí a Menz) má otevřeno jen do tří a do Gjøviku je to hodina cesty. Navíc ještě potřebujeme vyřešit problém s mýtem, které se nám nestrhává z účtu. Balíme svižně, jen táta se nikam nežene. Balíme stan. Vašek se jen tak mezi řečí ptá: „Kolik je vůbec hodin?“, na což táta odpovídá: „Bude vosum.“ Slunko je už celkem vysoko, ranní historka s procházkou na záchod za světla ve tři hodiny ráno má rázem své rozuzlení 😀
Na některých úsecích silnic v Norsku se vybírá mýto. Většinou jsou to dálnice, obchvaty kolem měst, nebo nedávno postavené tunely a mosty. Nicméně přepážku s výběrčím už potkáte málokde, místo toho projedete mýtnou bránou obsypanou kamerami a všelijakými snímači. Pokud máte krabičku s nabitým kreditem, mýto se vám rovnou strhne. Většina návštěvníků tuhle krabičku nemá, ale dá se sehnat na místech označených jako Kr-service (většinou benzinky) po zaplacení zálohy. To je ale jen jedna z možností, jak zaplatit mýto. Pokud krabičku nemáte, mýtná brána nasnímá registrační značku vašeho vozidla.
Druhou možností platby je zajet na Kr-service do tří dnů od projetí brány a vyplnit formulář (v norštině). Pokud to neuděláte, přijde na adresu vlastníka vozidla podle evropského registru faktura (bez žádných dodatečných poplatků). Může to prý trvat až půl roku, tak buďte trpěliví 🙂 S trochou štěstí se na vás vykašlou a mýto nakonec nebudete muset platit nic.
Třetí možnost je Visitor’s Payment, asi nejpohodlnější. Zaregistrujete se a pokaždé, když projedete bránou, se vám strhne mýto z účtu. Jen to trvá docela dlouho, nám první stržení přišlo po 14 dnech.
Do Gjøviku dorážíme lehce po poledni. Bratr jde se mnou vyzvednout klíč. Vcházíme dovnitř a žďuch – „Sejmi brouka!“ Říkám si, co blbne, ale uvnitř je opravdu krásný nablýskaný VW Beatle. Paní u přepážky se podivuje, že mám smlouvu až od 18/8, ale nakonec mi klíč i přesto vydává.
Bydlím na nejvzdálenější a nejlevnější koleji (a i tak platím za měsíc 3200 NOK, tedy asi 10 000 Kč). Ve srovnání s českými kolejemi ale vypadá velmi slušně. Mám vlastní pokoj (11 m2), kuchyň (opravdu velká a vybavená, bohužel bez nádobí), sociálky jsou společné pro 4 pokoje. Jen stůl a židlička jsou hrozně nízké, ale příčina tohoto problému bude spíše mezi klávesnicí a židlí. Zato mám vlastní zrcadlo i umyvadlo přímo na pokoji, luxus 🙂 V kuchyni si zatím vystačím s ešusem, ale do nekonečna to asi nepůjde. (EDIT: Už jsem koupil sadu nádobí 🙂 V akci za 99 NOK. 23/8/2013) A co jsem na koleji nikdy neviděl – vlastní poštovní schránka. Žádná kolejbába, žádná vrátnice, žádná buzerace s dodržováním nočního klidu.
Bydlím až úplně nahoře (9. patro), výhled na les. Pokoj s výhledem na město a jezero mi rezervační systém bohužel odepřel 🙁 Celkově je to tu pěkná lokace, ale všude daleko. Když se do města jde po hlavní silnici, vede takovou průmyslovou čtvrtí. Ale dá se obejít a ve výsledku je to možná i kratší. Jo a zpátky je to vždycky do kopce.
Celá rodina se mi sem při stěhování nahrnula, aby se pokochala. Máma v kuchyňce navařila a táta to tu potom dobře na hodinu zalomil.
Dneska budu zase spát na posteli (heč!) a nechám rodinku sprostě spát pod stanem. A teplá sprcha bude po těch několika studených dnech slast 🙂
Pátek 16. 8. 2013 – International Introduction Day #1
Ráno jsem se potkal ve vchodě s jednou Indkou (studuje jich tu překvapivě hodně), tak jsme šli do školy spolu. Jmenuje se Monalisa (fakt nekecám :D) a přijela studovat na celé magisterské studium. Dali jsme se do řeči o životních nákladech. Ceny jsou tu prý 10x vyšší než v Indii a veškeré náklady si platí ze svého, žádné stipendium. Respekt. A my si stěžujeme, že Norsko je drahá země.
Vcházíme do budovy, ve vchodě nás vítá Anneli Torsbakken Østlien, naše zahraniční koordinátorka. Je velmi příjemná, ochotná a na rozdíl od jiných umí perfektně anglicky (ostatní umí jen výborně až dobře). Je tu celkem 76 zahraničních studentů z 22 zemí, kteří začínají od tohoto semestru. Mezi nimi spousta očekávaných zemí – Německo, Francie, Španělsko, Polsko, Rusko – , ale i mnoho dalších – Sýrie, Senegal, Dominikánská republika, Brazílie, USA, Kosovo, Čína apod. Převahu ale drží Indie s 12 studenty.
Vysoká škola Høgskolen i Gjøvik [hoégskuln i joévik] (Gjøvik University College) opravdu není velká, má dohromady jen 3000 studentů, 300 zaměstnanců ze 30 zemí a 3 fakulty (pěkná čísla, že? :D). Dozvídáme se o tom, kde co je a jak kde co funguje. Třeba knihovna je komplet samoobslužná. Je to super systém. Chcete-li si půjčit knížku, prostě ji položíte na pult, pípnete kartou a okamžitě se vám objeví na účtě. Žádné načítání kódu, žádné čekání na knihovníka. Pípnu a jdu.
Taky tu mají studentského kaplana. Tedy kaplanku. Ta má studentům pomáhat s překonáváním problémů, promluvit si a tak. U nás se pořád používá ten hrozný název výchovný poradce. Copak potřebujete radit s výchovou?
Informací je dost, ale zatěžovat vás s nimi nebudu. Kdybyste o ně měli zájem, napište to do komentářů a přidám je. Anebo se koukněte na stránky školy 🙂
Taky je tu jeden klučík od nás z FITu, ale je to takový typický geek, nebo tak aspoň na první pohled a prvních pár vět působí. Ptal jsem se ho, jestli neplánuje chodit po horách, na což se mi dostalo odpovědi, že by ho tak táta sice nejradši viděl, ale on že o to moc zájem nejeví. Má to s tátou přesně naopak 🙂
Zato je tu jedna menší holčina, Christin. Je z Lipska a stejně jako já už má za sebou chvíli cestování po Norsku, jen toho asi nachodila trochu víc než my. Tak snad budu mít parťáka na výlety 🙂