lidé – Zápisník Poseda a Seníka

Začátek zimy v Rondane

… je tady pokračování výletu do Rondane. Jste zvědaví? Čtěte!

Pátek 1. listopadu

Ještě chviličku… však si můžeme trochu přispat, dnešní trasa nebude nikterak dlouhá ani náročná. Vstáváme tedy až kolem sedmé. Christin trochu zdržujeme, neb je ranní ptáče a než jsme se vyhrabali z pelíšku, už byla sbalená. Ale co už, upozorňovali jsme jí na to.

Ranní obloha vypadá slibně, po probuzení sice ještě lehce posněhávalo, ale teď, když se vydáváme na další cestu, to vypadá, že se vyjasní. A taky že jo! Krajina dýchá téměř vánoční atmosférou, pláně jsou pokryty bílým prašanem, který se třpytí v právě vykukujícím sluníčku. A hle, mraky jsou pryč úplně! No to je nádhera! Ještěže nemusíme nikam spěchat, a tak na každém kroku zastavujeme a kocháme se. Zmrzlé stromky, nekonečné pláně, zasněžené vrcholky hor a vyhřívání se pod zimními paprsky.

Pokračování textu Začátek zimy v Rondane

International dinner

Sobota 31. 8. 2013

Včera jsem na ten plakát koukal jak tele na nová vrata. Jak jsem jen mohl zapomenout? Velká událost pro zahraniční studenty – ukázka kulinářského umění jednotlivých států. Samozřejmě z místních surovin, takže kdo od Indů čekal kuře Vindaloo a od Číňanů nudle s hůlkami, trochu se přepočítal.

Co ale udělat za českou klasiku? Chutnou, ale přesto levnou a jednoduchou na přípravu? Nezastírám, že jsem se inspiroval na Jamboree a volba padla na bramboráky se zelím. Struhadlo tu máme sice jen jemné, ale muselo to stačit.

Pokračování textu International dinner

Procházka labyrintem

Venku se rozprostírá plachta s nakresleným labyrintem. Tuhle aktivitu připravuje Anne, naše studentská kaplanka. Dávám si oběd a jdu se tam podívat. Má to prý sloužit pro meditativní procházku. Tak proč to nezkusit?

Dělám první krůčky. Nejistě, snažím se myšlenkami odstřihnout od okolního světa. Představuji si cestu labyrintem jako běh života se spoustou zákrutů a životních rozhodnutí. Nejen těch drobných, každodenních, ale i těch velkých. Těch, které budou ovlivňovat měsíce, roky, možná desetiletí života. Je to těžké překročit ten pomyslný most. A ještě těžší je neohlížet se potom zpět. V drobných věcech bych se měl rozhodovat rychleji a volby už později nelitovat.

Po východu ven si o tom povídám s Anne. Vůbec ji neznám, ona mě taky ne, a možná právě proto to jde tak snadno. Cítím, že mě poslouchá a že ji zajímá, co říkám. I když i to může být jen zdání, my Češi holt máme tuhle podezřívavost v nátuře. Dostáváme se i na téma lidské a národní mentality a její ovlivnění prožitou historií. Je až s podivem, jak jsou z našeho pohledu Norové naivně důvěřiví, ale zdá se, že jim to tu funguje. Léta tu žili v celkem uzavřené společnosti a jako národ jsou asi semknutější než my. To se projevuje i na Anne, má dost malé povědomí o dění ve zbytku světa. To je něco mimo, něco mimo její svět, k čemu se staví neutrálně. Vnímá svět svým měřítkem, ale nejde to. Ještě si s ní určitě někdy popovídám, zajímal by mě její názor na norskou společnost.

Přichází další návštěvníci – Adrian ze Španělska, Ali z Francie, Jang z Číny i pár Norů. Někteří kráčí pomalu, jiní labyrintem jen prolétnou bez hlubšího zamyšlení. Je s nimi celkem příjemně – slunečné páteční odpoledne…