Venku se rozprostírá plachta s nakresleným labyrintem. Tuhle aktivitu připravuje Anne, naše studentská kaplanka. Dávám si oběd a jdu se tam podívat. Má to prý sloužit pro meditativní procházku. Tak proč to nezkusit?
Dělám první krůčky. Nejistě, snažím se myšlenkami odstřihnout od okolního světa. Představuji si cestu labyrintem jako běh života se spoustou zákrutů a životních rozhodnutí. Nejen těch drobných, každodenních, ale i těch velkých. Těch, které budou ovlivňovat měsíce, roky, možná desetiletí života. Je to těžké překročit ten pomyslný most. A ještě těžší je neohlížet se potom zpět. V drobných věcech bych se měl rozhodovat rychleji a volby už později nelitovat.
Po východu ven si o tom povídám s Anne. Vůbec ji neznám, ona mě taky ne, a možná právě proto to jde tak snadno. Cítím, že mě poslouchá a že ji zajímá, co říkám. I když i to může být jen zdání, my Češi holt máme tuhle podezřívavost v nátuře. Dostáváme se i na téma lidské a národní mentality a její ovlivnění prožitou historií. Je až s podivem, jak jsou z našeho pohledu Norové naivně důvěřiví, ale zdá se, že jim to tu funguje. Léta tu žili v celkem uzavřené společnosti a jako národ jsou asi semknutější než my. To se projevuje i na Anne, má dost malé povědomí o dění ve zbytku světa. To je něco mimo, něco mimo její svět, k čemu se staví neutrálně. Vnímá svět svým měřítkem, ale nejde to. Ještě si s ní určitě někdy popovídám, zajímal by mě její názor na norskou společnost.
Přichází další návštěvníci – Adrian ze Španělska, Ali z Francie, Jang z Číny i pár Norů. Někteří kráčí pomalu, jiní labyrintem jen prolétnou bez hlubšího zamyšlení. Je s nimi celkem příjemně – slunečné páteční odpoledne…
