Když jsme se sem chystali, předpověď hlásila nejhorší možné počasí – déšť se sněhem. Ony že né, že to bude dobrý, ať nesýčkuju. Teď, po návratu, už je jisté, že předpověď nekecala. Déšť a bouřka, kterou jsme potkali, dokonce dostala jméno: Hilde.
Dnešní ráno mě zastihlo na nádraží v Lillehammeru, čekajíc na noční autobus. Holky mě překecaly, takže nakonec na západní pobřeží Sunnmøre mířím s nima. Naší první zastávkou bude město Ålesund, se dvěma přestupy jsme tam před desátou ranní.
Jeli jsme se společností Nettbuss, dálkové autobusy na linkách NX mají opravdu pohodlné. Místa na nohy je dost i pro mě, nad každým sedadlem najdete polštář. Nejlevnější jízdenky se dají sehnat na jejich stránkách (norsky), platit lze ovšem pouze norskou kartou. Každé přátelství se tedy hodí 🙂 Někdy je cena stejná, jako když si lístek koupíte u řidiče, ale vzhledem k absenci ceníku to lze jen těžko předpovědět.
… je tady pokračování výletu do Rondane. Jste zvědaví? Čtěte!
Pátek 1. listopadu
Ještě chviličku… však si můžeme trochu přispat, dnešní trasa nebude nikterak dlouhá ani náročná. Vstáváme tedy až kolem sedmé. Christin trochu zdržujeme, neb je ranní ptáče a než jsme se vyhrabali z pelíšku, už byla sbalená. Ale co už, upozorňovali jsme jí na to.
Ranní obloha vypadá slibně, po probuzení sice ještě lehce posněhávalo, ale teď, když se vydáváme na další cestu, to vypadá, že se vyjasní. A taky že jo! Krajina dýchá téměř vánoční atmosférou, pláně jsou pokryty bílým prašanem, který se třpytí v právě vykukujícím sluníčku. A hle, mraky jsou pryč úplně! No to je nádhera! Ještěže nemusíme nikam spěchat, a tak na každém kroku zastavujeme a kocháme se. Zmrzlé stromky, nekonečné pláně, zasněžené vrcholky hor a vyhřívání se pod zimními paprsky.
Dnes vyrážíme na zlatý hřeb Zuzčiny návštěvy – do národního parku Rondane, nejstaršího norského NP. V průvodci se o něm můžete dočíst, že „je tento nádherný kus země jednou z nejpopulárnějších turistických oblastí,“ naštěstí pro nás pouze v létě. Část parku „se nachází ve vysokohorské zóně alpinského charakteru,“ což v Norsku není úplně obvyklé, protože většina hor je zde ledovcového původu. „Skály (a nejen ty, pozn. autora) jsou porostlé převážně lišejníky a jen v nižších oblastech charakteristickou břízou a rašeliništní vegetací.“ A navíc tam žijou sobi a losi, bohužel pro nás hlavně v létě.
Sotva nám uschly pohorky z úterního mokrého a krátkého výletu, už jsme byli jako na trní, kam zase vyrazíme. A protože Vám tady nemusíme vyžvanit úplně všechno, brusinkový výlet ze čtvrtka na pátek si necháme pro sebe (ovšem na fotky se podívat můžete). Pátek byl sice pracovní, ale víkend zase lákal k nějakému výletu. Tož, kam vyrazíme? „Docela ráda bych se podívala do Osla, jaká by to byla návštěva Norska, kdyby člověk nenavštívil i hlavní město?“ I když tam Martin už byl, souhlasil, že mě do Osla vezme. Jupí!
Práci do školy jsem včera nestihl dopsat, musím to zvládnout dneska. Na přednášku se hold podívám ze záznamu, co se dá dělat. Trávím u počítače celé dopoledne i odpoledne. Zuzka mezitím připravila oběd a začala balit jídlo na cestu. Vzhledem k frekvenci autobusových spojů musíme ten jediný večerní stihnout.
Jako vždycky balím během posledních 20 minut. Máme všechno? A vůbec, co nemáme, to nepotřebujeme. Poprvé za svůj pobyt využívám městské dopravy. Ale proč ne? V kraji Oppland je stejně jako v celém Norsku zónový systém, takže cena od kolejí je stejná jako od nádraží.
Vycházím ze školy a vyhlížím červeného drobečka. Prší. Ne moc, ale jsem rád, že si můžu ty dva kilometry na kolej ušetřit. Prohazuju batohy a míříme do Osla. Páteční odpoledne v Oslu vypadá dost podobně jako páteční odpoledne v Praze, jen tady stojí kolony ve všech směrech. Po hodině popojíždění nacházíme jediný otevřený kemp, Ekeberg Camping. Podle předpovědi by mělo začít pršet kolem šesté večer, na hodinkách mám 17:40. Řídíme se tedy heslem: „Za deset minut prší,“ a stavíme stan svižně. A opravdu, chvilku po dokončení se z nebe spouští první kapky.
Na večer máme naplánovanou večeři při příležitosti bratrových osmnáctin a mého ponechání tady. Přesně podle norského přísloví „Det finnes ikke dårlig vær, bare dårlige klær“ neboli „Špatné počasí neexistuje, jen špatné oblečení“ vyrážíme dešti vstříc. Kolemjdoucí Norka si musí připadat jako infocentrum, neboť na ni stojíme frontu za dalšími návštěvníky kempu. Smutně nám sděluje, že v okolí žádná restaurace není, že musíme do města.