„Je tam tma. Černočerná tma. Kolik asi může být hodin? Počkat, to už je tolik? Měli bychom vstávat, pokud chceme stihnout dojít na ten Rondslottet!“ „Ještě chviličkuuu.“ Přitulit se a na chvíli ještě usnout. Zima má na severu jednu velkou nevýhodu. Ráno je dlouho tma, takže se vám vůbec nechce z vyhřáté postele… Teď už ale fakt musíme vstávat.
Sobota 21.11.
Cestička od chaty je zasněžená a pod vrstvami sněhu jen tušíme, kudy asi vede. Však už jsme tudy před dvěma lety jednou šli. Rozcvička je to, věru, poctivá, hluboký sníh stoupání moc neulehčuje. Rtuť určitě raději utekla z teploměru a ledový vítr nás bičuje do tváří. Váháme, zda jít hlubokým sněhem nebo radši po zamrzlých kamenech, které občas skrývají zákeřné nenažrané mezery.
Den se pomalu probouzí a my se dostáváme do krásného širokého ledovcového údolí. Tedy, spíš s hurónským smíchem sbíháme. Jak to dopadlo, sledujte zde:
Áááá…
…ááááááá…. 
…BUM! PRÁSK! BUM! 
Záchvat smíchu. 
Ťapkáme dál vymrzlým údolím, do kterého se sluníčko za celý den skoro ani nedostane. Místy se propadáme více než po kolena a cesta ubíhá strašně pomalu. Ale ten prašan je nádherný! Tak krásně lehoučký a tvořený malými krystalky, které se třpytí v pár zbloudilých paprscích. Nemůžu přijít na to, co mi ten sníh připomíná. Sedlo pod Vinjerondenem, kam chceme vylézt, se přibližuje rychlostí zmrzlého šneka v zimě do kopce. Ale počkat, my jsme zmrzlí! A opravdu jdeme jak šneci! A do kopce!
Stoupání je čím dál prudší. A začíná to místy po zasněžených kamenech podkluzovat. No, potěš, nechci vidět, jak to půjdeme dolů. Protože dolů je to vždycky horší. Jenomže, zas tak nebezpečné to není a ty výhledy jsou prostě famózní.
Jsme v sedle. Za námi pod námi sráz, před námi pod námi sráz. Kolem naprosté zmrzlo, těch -15°C, možná i míň, je znát. Musíme popolézt kousek na sluníčko. Dáváme si svačinku a voláme provokativně domů i domů, že je tady nádherně.
Vinjeronden už je jen „kousek“, stačí vylézt nádherně zamrzlý a zafoukaný krpál nahoru. Mísí se ve mně strach a zvědavost s chutí jít dál. Mému slabšímu já, které má problém s ledovými svahy, se do cesty nahoru nechtělo a při představě slézání ho dolů už vůbec ne. To druhé já chtělo jít samozřejmě nahoru, protože přece by se o ty výhledy, co tam určitě budou, nepřipravilo. Necháváme v sedle batoh, kdo se s tím má tahat!, a jdeme dál. Martin vybírá cestu a já jdu v jeho stopách, neustále bojující se svým slabším já. No přiznám se, místy mi z toho úplně do zpěvu nebylo. (Koho by zajímalo, co mám proti ledu, ráda mu to osobně někdy vysvětlím:-))
Tu přelézt kámen, tu překročit díru mezi kameny, tady to trochu klouže… Když stoupání začalo být už příliš dlouhé, z ničeho nic jsme najednou stáli nahoře. Vinjeronden, 2045 m.n.m. Pro to, co jsme spatřili, nemáme slov. Srdce se nám na chvíli zastavila úžasem. Ohromeni nekonečnými bílými hřebeny zalité zlatem stojíme jak přikovaní.
Pak přichází obrovská vlna neutuchajícího štěstí, smějeme se na celé hory, rozhazujeme kolem sebe sníh, děláme blbosti a střídavě leháme do sněhu.
Zakuklení a obklopeni bílou krajinou si na chvíli připadáme jako horolezci, už jen mít tu vlajku.
Kocháme se tak dlouho, dokud je nám teplo a pak hurá dolů. Nakonec to není tak zlé, jak mi moje špatné já našeptávalo a v prašanu se jde dolů krásně. Slunko pomalu zapadá za Jotunheimen a hází krásné odstíny od žluté, přes oranžovou, červenou až do růžové.
Začíná být fakt zima. Honem do chatičky, zatopit si, uvařit a vychutnávat si večerní pohodu u krbu.