Po sestupu z hor jsme si dopřáli tři dny odpočinku a mastňácké turistiky v lázeňském městě Borjomi a jeho okolí. Navázali jsme nové kontakty, ochutnali dobroty gruzínské kuchyně a vůbec se měli fajn.
Odpočinek v Borjomi
V pralese s opicí a koňmi
V našem posledním vyprávění jsme skončili kousek před Charagauli – městem, kde jsme si chtěli zařídit povolenku do národního parku Borjomi-Charagauli. Na místě se sice ukázalo, že o státním svátku Panny Marie to nepůjde, ale i tak se nám Maruška dostala dost pod kůži. Až moc. Ale přemluvili jsme rangery, aby nás pustili nás dovnitř i bez potřebného dokumentu. Znáte to, kouzlo osobnosti 🙂
V pralese, vedoucím vzhůru nad mraky, jsme byli pronásledováni malou opicí a teprve když jsme se jí zbavili, potkali jsme divoké koně. Sluneční paprsky na hřebeni Malého Kavkazu vynahradily veškeré útrapy dvoukilometrového stoupání. Čtěte dále!
Manganové město
V pokračování zápisků si přečtete o našem výletu do Čiatury, města, kde se léta těžil mangan. Díky své poloze v hlubokém údolí je protkané sítí lanovek, které jezdí nepřetržitě od 50. let. A právě lanovky nás zlákaly k návštěvě ohoto zapadlého městečka.
Gruzie: Na samém začátku
Cesta na východ. Hory. Jiná kultura. Nedotčená příroda. Pozůstatky Sovětského svazu. To všechno a mnohé další nás lákalo již dlouho před samotnou cestou. Původní plán byl procestovat Evropu až do Gruzie a Arménie, ale práce nám nakonec dovolila jen dva týdny. Po dlouhých úvahách rozhodnutí padlo na Gruzii.
Hurá, máme destinaci! A teď se vrhnout na plánování. Žádné velké se tedy nekonalo, ale ve vlnách se nám podařilo zařídit vše potřebné…
Novinky na blogu
Sice už nejsem v Norsku, ale blog ještě neumřel. Občas se tu objeví zápisek z nějaké menší či větší akce, nepřestávejte tedy sledovat, co se děje!
Pro ty, které nebaví kontrolovat aktivitu na webu doporučuju RSS feed. Již brzy se můžete těšit na zápisek ze zimního tábora v Beskydech a na knižní vydání zápisků z Norska.
Silvestrovský útěk do hor
Po širých zasněžených pláních se prohání silný vítr, všude je božský klid. Nikde nikdo. Ohňostroje v údolí tiše hrají svoji píseň. Jaká je to nádhera stát na hřebeni hor, kochat se nočními výhledy a s větrem v zádech čekat na nový rok! Jen s prskavkou v ruce… „Už nechceme trávit Silvestra v hlučných partách opíjejících se lidí. Příští rok pojedeme zase do hor.“ Loňský Silvestr na hřebeni Nízkých Tater v nás probudil neodolatelnou touhu prožít konec roku v přírodě, pokud možno bez lidí, obžerství a alkoholu. Ale jak už to tak bývá, pokud nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře…
Zpátky doma
Úterý 17. prosince 2013
A je to tady! Konečně ten den nastal! Nasednu do autobusu, odjedu na letiště a už o mně Gjøvik neuslyší. Jak jednoduché, že? Kdyby tu nebylo jedno veliké jenže… Copak se dají takhle spláchnout čtyři měsíce života?
Na jednu stranu se hrozně těším domů. Ale na tu druhou nemůžu zapřít, že se mi v Norsku opravdu líbilo a nejradši bych ostatní importoval sem. Co jsem tady nachodil a naběhal kilometrů, co východů a západů slunce jsem tu viděl… A věřte nebo ne, za celou dobu jsem nepotkal žádného vyloženě nepříjemného Nora nebo Norku. Žádní zapšklí důchodci, kterých je celé Brno a kteří vám svoji ZTP kartičkou div že nepřerazí nos.
V bílé stopě
V rohu pokoje stojí opřené běžky a venku mrzne. Předpověď hlásí první sníh každým dnem, avšak vždy jen poprašek, který zanedlouho roztaje. No co, tak přijde letos zima později než loni. Vždyť je teprve konec října.
Babí léto. Listí zlátne, lesy se pořád modrají borůvkami, začíná se stmívat dřív. Po sněhu ani památky, zítra má přijít ze západního pobřeží teplá fronta. Bohužel není září, jak by se mohlo zdát, ale druhá půlka listopadu.
Teploty jsou už několikátý den pod bodem mrazu. Začínají zamrzat okraje jezera, po sněhu ale není ani památky. Běžky stále neopustily své místo v rohu a nedočkavě z okna vyhlíží první vločky. Blíží se začátek prosince a pořád nic. Zkusím zítra tedy vyrazit do hor, tady bych se sněhu taky nemusel dočkat.
Julebord – vánoční hostina
Doma míváme na Vánoce kapra, Američani a Britové krocana, ve Španělsku úhoře a krevety. Co je ale typickým norským vánočním jídlem? Aby to zjistili i mezinárodní studenti, připravila pro nás mezinárodní studentská unie již tradiční Julebord [jýlebúr] – vánoční stůl.
Večeře se konala ve studentském klubu Huset a sestávala z mnoha chodů – každý si mohl nabrat, nač měl chuť. Sice mělo být vše nachystáno v osm, ale když něco organizuje Španělé, mívají na to obvykle dost času. Ve stanovený čas alespoň vládl v klubu čilý ruch a každý, kdo měl volné ruce, přiložil ruku k dílu a prostíral stoly, připravoval výdej jídla, zapaloval svíčky, vybíral hudbu anebo jen přispěchal s dobrou radou.
Poslední závod
Sobota 23. listopadu 2013
12:00 – vystupuji v Hamaru na zastávce Furuberget. Kousek odtud je shromaždiště posledního závodu sezóny – Tøffen (= „tough guy“ = „drsoň“). Už vidím převlékárnu v garáži, vítá se se mnou hlavní rozhodčí, takový veselý stařík. Bohužel se vítá norsky, takže si asi moc nepokecáme. Po včerejším Språk kafé mám pocit, že norsky umím ještě hůř než předtím.
Organizátoři patrně počítali se sněhem, zatím „jen“ mrzne, teplota je kolem -5°C. Závodníci, povětšinou z Hamaru, už se sjíždějí – autmo, busmo, kolmo, pěšmo. Zase zavládla přátelská atmosféra, z které bohužel rozumím jen pár slov. Ač bylo v pokynech, že zahraniční účast je vítaná, anglicky jsem za celou dobu neslyšel nic.