Pátek 16. 8. 2013
Vycházím ze školy a vyhlížím červeného drobečka. Prší. Ne moc, ale jsem rád, že si můžu ty dva kilometry na kolej ušetřit. Prohazuju batohy a míříme do Osla. Páteční odpoledne v Oslu vypadá dost podobně jako páteční odpoledne v Praze, jen tady stojí kolony ve všech směrech. Po hodině popojíždění nacházíme jediný otevřený kemp, Ekeberg Camping. Podle předpovědi by mělo začít pršet kolem šesté večer, na hodinkách mám 17:40. Řídíme se tedy heslem: „Za deset minut prší,“ a stavíme stan svižně. A opravdu, chvilku po dokončení se z nebe spouští první kapky.
Na večer máme naplánovanou večeři při příležitosti bratrových osmnáctin a mého ponechání tady. Přesně podle norského přísloví „Det finnes ikke dårlig vær, bare dårlige klær“ neboli „Špatné počasí neexistuje, jen špatné oblečení“ vyrážíme dešti vstříc. Kolemjdoucí Norka si musí připadat jako infocentrum, neboť na ni stojíme frontu za dalšími návštěvníky kempu. Smutně nám sděluje, že v okolí žádná restaurace není, že musíme do města.
Vzhledem k těch chlebům, které jsme před chvílí snědli, to není až tak špatná vyhlídka, aspoň vytráví. Vzhledem k zesilujícímu dešti to zas taková sláva není. Jdeme podle orientačního smyslu, který ale bohužel nemá smysl pro uzavírky. Nu což, staveniště je taky cesta.
Prohlídku města si tak užíváme skrápěni lehkým deštíkem již dnes během hledání vhodné restaurace. Někde je moc plno, jinde nevaří norskou kuchyni (zato čínských, tureckých nebo skotských restaurací najdete mraky). Usazujeme se na jedné zahrádce, ale není to OK – máma s Vaškem si nemůžou vybrat a tátovi vadí kouření. Servírka nás posílá o patro výš, prý je to stejný podnik, jen mají různé kuchyně.
Nahoře to vypadá dost nóbl, na to, že z nás crčí voda. Jazyková bariéra působí trochu zmatky (nevíme, kam se usadit), ale obsluha to zvládá s profesionálním nadhledem. Jídelníček je poměrně pestrý, ceny dost vysoké – oscilují mezi 160 a 250 NOKy. S mámou si dáváme grilovaného lososa se zeleninou (lilek, rajče a nějaký výborný řasy, kdo ví? 🙂 ), táta mix vepříka, ovcí a ovčat na špízu a brácha levnější variantu, lasagne. Zato to kompenzuje 0,4l piva za 76 NOKů. Všechna jídla jsou podávána jako komplet i s přílohou, není třeba nic přidávat ani ubírat. Vašek tvrdí, že tak dobré lasagne ještě neměl. Celá večeře pro 4 osoby vyjde bratru na cca 1000 NOKů. S plným břichem a do kopce se jde zpátky mnohem hůř než s prázdným dolů.
Nasycen a bubnováním deště na tropiko (kdyby tak číšník věděl, kde dneska budeme spát :D) se usíná hnedka lépe…
Sobota 17. 8. 2013
Probouzíme se do krásného slunečného rána. Je teplo, stan je suchý dřív než se nadějeme. Užívám si poslední snídani v českém prostředí na dlouho dobu a kalkuluju, jestli se mi vyplatí pořídit si OsloPASS. Nakonec se rozhoduju do toho jít a myslím, že pro studenta to byla dobrá volba.
OsloPASS je šikovná kartička, která nabízí vstup zdarma do mnoha muzeí a všech plaveckých bazénů ve městě. Taky máte ale v ceně parkování na městských parkovištích (které je někdy poněkud obtížné rozpoznat od komerčních) a městskou dopravu. Platí 24 hodin od prvního použití. Cena: 270 (dospělí) / 216 (studenti) / 120 (děti, důchodci). Dospělé a dětské se prodávají se v kempech, hotelích a centrálním informačním centru, studentskou vám vydají jen v infocentru po předložení studentského průkazu.
Rozhodujeme se podívat se do námořních muzeí, která jsou všechna na poloostrově Bygdøy. Jako první navštěvujeme muzeum vikingských lodí – tří lodí, které byly vyzvednuty jako vraky ze dna nebo z pláží. Vikingové své náčelníky pohřbívali tak, že je uložili na loď. Potom mrtvého obložili předměty, které ho měli doprovázet na jeho poslední cestě. A nakonec loď zapálili a poslali na moře. Tyhle lodě měli zřejmě „štěstí“, že je smetla nějaká vlna nebo vjely do bouřky, protože jsou celkem zachovalé.
Pokračujeme k dalším dvěma muzejím – o lodích Fram a Kon-Tiki. Zde se rodinka začíná lehce hádat, že tam jít nechtějí a proč je tam vůbec taháme… Jo hoši, to máte těžký, když si neumíte říct, co byste chtěli. Pravda, říkáte, co nechcete – ale to není konstruktivní kritika. Zkuste se nad tím do příště pořádně zamyslet 🙂 Takže se nakonec s rodinou loučím, beru si batoh a jdu si muzea prohlédnout bez nich. Je to naposledy, co se s nimi vidím, oni už vyráží na cestu domů. Prý přijeli v pondělí nad ránem, což na to, že to táta odřídil celé sám, musel být celkem záhul.
Navštěvuji tedy jako první muzeum Kon-Tiki věnované expedicím Thora Heyerdahla. Tento norský antropolog ověřoval praxí své teorie o ovlivňování starověkých kultur mezi Jižní Amerikou a Polynésií (loď Kon-Tiki, 1947) a mezi Egyptem a Jižní Amerikou (lodě Ra a Ra II, 1969-70). V muzeu jsou vystaveny lodě Kon-Tiki a Ra II, obě vypadají tak, že byste se s nimi přes oceán opravdu nevydali.
V dalším muzeu na Bygdøy je vystavena loď Fram. Tu si nechal v roce 1893 postavit další norský dobrodruh, prof. Fridtjof Nansen, který chtěl dobýt severní pól a jako dopravní prostředek použít driftování ledu k severu. Loď je proto velká jako kráva a má speciálně vyztužené boky, aby vydržela zamrznutí v ledu. Vnitřek zabírá z velké části nákladní prostor (prof. Nansen s sebou vezl zásoby na 5-6 let), prostor pro posádku je dost skromný. I tak se tam ale našlo místo na piáno 🙂 Tu stejnou loď využil o něco později Roald Amundsen pro cestu k jižnímu pólu.
Z Bygdøy odplouvám MHD na šalinu. Taková malá lodička to je, ale pojme až 140 cestujících. Šalinou potom mířím na sever města, do Kjelsåsu. Tam se nachází Norské technické muzeum.
V našem NTM jsem už dlouho nebyl, ale co si pamatuju, tak se tam smělo jen chodit a koukat. Tady na severu si můžete na všechno sáhnout a vyzkoušet. Celý suterén je věnován pokusům, takže se rozhodně nudit nebudete. Můžete si to vyzkoušet třeba únikovou síť z ropné plošiny, výrobu elektřiny všemi možnými způsoby, nebo zkoumat, jak dobře si myjete ruce. Další patra jsou věnována zpracování dřeva, ropy, výzkumu elektřiny, lékařství, dopravě a telekomunikacím. Dočasná výstava ukazuje potom vynálezy pocházející z islámského světa. Pojedete-li sem, vyhraďte si na návštěvu alespoň 3 hodiny. Já jsem měl jen dvě (než mi zavřeli) a přišlo mi to dost málo.
Jako poslední zastávku plánuji zastavit se ve Vigelandově parku skulptur, jedné z nejznámějších památek v Oslu. Památník je fakt velký a muselo zabrat tunu času tohle všechno vytesat. Na to, že je půl osmé večer, tak se tam stále promenáduje spousta turistů. Mně vlak jede až za dvě hodiny, usedám tedy na lavičku a píšu dopis Zuzce. „Hele, von píše česky,“ ozývá se nade mnou. Zvedám zrak a vidím vysmátou skupinku, kterak se na mě kření. Je to fajn, slyšet v té směsici jazyků zase mateřštinu. Chvíli kecáme a dostávám napít slivovice 🙂 Tu si taky budu muset na půl roku odepřít 🙁
Na nádraží razím metrem (abych si taky vyzkoušel něco zajímavého 🙂 ). Rozchod kolejnic sice mají stejně široký jako my, ale mají větší průjezdný průřez. Proto mají vozy uvnitř uspořádané jako 3+2 sedačky. Stanice mají podobné jako v Londýně – nemastné, neslané. Na nádraží nemají pokladny – jen automaty. Snažím se automat přesvědčit, aby mi vydal jízdenku až z poslední stanice zóny, kam mi platí OsloPASS. Můj vlak tam ale bohužel nezastavuje, takže mám smůlu – musím si koupit lístek, z poslední stanice, kde zastavuje. Za studentskou jízdenku dávám 147 NOKů, což je levnější než autobus z letiště do Gjøviku (který jede mnohem kratší trasu). Ve vlaku je sice zima, ale je pohodlný. Na nádraží dorážím lehce po jedenácté večer. Unavený ze spousty lidí a chození po městě. Před sebou 3,5 km do kopce…