Pondělí 19. 8. 2013
Martin Klusáček říká, že věci trvají přesně tak dlouho, kolik je na ně vymezeno času. Cestu do školy proto stíhám za necelou čtvrthodinku 🙂 Jen nevím, kde se naše přednáška koná, takže stejně přicházím pozdě. Tady se bohužel na akademické čtvrthodinky nehraje, všude se začíná přesně.
Anneli a její tým se nám snaží předat co nejvíce důležitých informací – o zdravotnickém systému, možnostech práce v Norsku (k tomu jsme dostali takovou pěknou brožurku – úryvek viz níže) a máme taky pojednání o tom, jak se během polární noci nezvencnout. Recept je to jednoduchý – choďte ven, když je světlo, setkávejte se s přáteli a hlavně jezte ryby. Kdyby všechno bylo takhle jednoduché 🙂
Seznamuju se s Christininou kamarádkou, Henriette. Je dost užvaněná – byla rok v Anglii, tak se jí to kecá -, ale jinak celkem v pohodě. Už tu dohromady znám tři Germány – krom výše zmíněných dvou ještě Daniela, který má na svůj věk neobvykle málo vlasů – proto všude nosí bekovku, aby mu netáhlo na hlavu 😉
Po dvou blocích povídání jsme zváni na norský oběd. Čekal jsem nějaké masové kuličky, ale to jsem vedle. Slovy jednoho čínského studenta: „So if I understand it, you eat bread, bread, a dinner and bread again. (Takže jestli tomu rozumím, vy jíte chleba, chleba, pak večeři a zase chleba.)“ „Correct (Přesně tak),“ odpovídá s úsměvem Anneli 🙂 Není proto divu, že Norové obědvají i večeří dost brzy (kolem jedenácté a páté). Dostáváme praktickou ukázku, jak se správně maže chleba. Evropani koukají nevěřícně: „Proč nám to říká?!“ Asiati rovněž: „A tohle mám jako sníst?!“ Na sendviče je ale spousta dobrot – sobí salám, makrela v tomatě, hnědý sladký sýr (Brunost, chutná jako karamel; existuje ještě odrůda Gudbrandsdalsost, která je slanější a něco méně sladká), jahodový džem (Jordbær Syltetøy), paštiky apod. Snad žádný masový výrobek (kromě makrel) neobsahuje jen jeden druh masa. Hinduisti a vegetariáni nemají dneska šťastný den…
Večer nás čeká slavnostní recepce na radnici. Odcházíme od kolejí společně, většina lidí se tu ještě moc neorientuje. Vede nás Екатерина Михайловна Щепелина, která nám posílala informace před příjezdem (prvních několik mailů jsem rovnou vyhodil jako ruský spam). Ruštinu ještě musím do příštího roku trochu dopilovat, ale s pomocí rukou, nohou a posunků to bude určitě OK 🙂
Na radnici je atmosféra dost neformální, starosta dost špatnou angličtinou povídá o politice, okolí, čísla, procenta, tabulky, grafy, … a ostatní si povídají mezi sebou a pokukují po připraveném jídle. Po chvíli, která ale hladovému žaludku připadá jako věčnost, přichází ke slovu místostarosta. Takový holohlavý podsaditý chasník z vesnice a hned spouští plynulou angličtinou. Je to povoláním novinář, takže ví, že ty politické kecy nikoho moc nezajímají. Snaží se nás jen přesvědčit, abychom vydrželi v Gjøviku a rozvíjeli místní průmysl. Na oplátku nabízí dnešní večeři 🙂 Taky ukazuje zastoupení politických stran v městské radě – mají tady i stranu důchodců 🙂
A pak už přichází na řadu jídlo. Přibližně stejný výběr jako v poledne, navíc jsou tu míchaná vajíčka na studeno, bramborový salát, slanina a spousta zeleniny. Jako příloha je bread of peace / piece of bread. Starosta, rektor a další mezi námi chodí a ptají se pořád na to samé – odkud, co studujete, jak dlouho tu budete, … Holohlavý místostarosta přichází (zrovna ve chvíli, kdy mi z pusy trčí trs salátu :D) a ptá se, jestli nám může nějak pomoct, poradit – cokoliv co bychom potřebovali vědět. Tak vyzvídáme sportovní kluby – Christin se shání po stolním tenise, já po orienťáku. Obojí tu mají, dostávám kontakt na klub Gjø-vard a ještě večer jim píšu email. Moc příjemný člověk, tenhle místostarosta 🙂
Zpátky jdeme ve třech. Bereme to kolem přístavů, obhlížíme zdejší lodičky. Nejvíc se vyjímá místní chlouba, parník Skibladner. Já ale koukám spíš po plachetnicích a nemůžu od nich odtrhnout oči. Velká škoda, že s sebou nemám foťák (ale někdy si sem určitě vyrazím udělat pár fotek). Začíná se mi tu líbit 🙂