Středa 5.8.
Vůbec mi nepřijde, že bych dneska měla někam cestovat. A už vůbec mi nepřijde, že jedu pryč na půl roku. A k tomu nechutně brzo vstáváme do nechutného vedra. Hm, pokud vám přijde, že si stěžuju, mýlíte se, na ten sever se už docela těším. Tak hurá na letiště.
Váha batohu napovídá, že si zase budu muset zahrát 3D puzzle a dvě kilíčka odhodit. Co se dá dělat, tak budu prase bez mýdla a šampónu, které mi ležely od Vánoc na poličce a konečně mohly mít slušné využití. Batoh mizí v nedohlednu a nezbývá než se na tři týdny rozloučit se svým milým.
Na skok do Kodaně
Doba mezi přistáním v Kodani a odletem do Bergenu zdála se mi poněkud nešťastná. (čti: „Co jako budu dělat pět hodin na letišti?“) A tak mě nenapadlo nic lepšího, než si udělat malý výlet do centra Kodaně. Znáte tu historku o mezipřistání v Istanbulu? Jo? Tak se moc nesmějte, protože tentokrát to určitě vyjde!
(30 minut po přistání v Kodani)
„Kde je k čertu ten východ? Vždyť tady před chvílí byla cedule s šipkou.“ No jo, holka, to nesmíš furt koukat po výtečných chlazených lososech a jiných mořských příšerkách v duty free obchodech. Ani po dvacetiminutovém lítání po letišti se exit nevyloupnul, a tak odkládám svoji hrdost a ptám se, kudy ven.
„Ou, hou, jezdí tady metro! A přímo z letiště“ A za čtvrt hodinky je v centru! No to je jiný kafe, než v Istanbulu. (Pozn. Dánové mají skvěle vyřešenou bezpečnost cestujících – mezi perónem a kolejemi stojí masivní skleněná stěna s dveřma, které se otevřou až po příjezdu soupravy. No řekněte, než se zasebevraždíte, tak se jenom pořežete a kdoví, jestli se vám nakonec ten skok pod vlak povede.)
Sotva vylezu z metra, jásám: „Jupí, tady to přece znám!“ (V Kodani jsem už jednou byla) a vydávám se rovnou směr Nyhavn – Nový přístav, což jsou takové malebné barevné domečky lemující vodní kanál na místě původního přístavu. Je to hned po Malé mořské víle nejznámější kodaňský monument, kde je lidí jak na Václaváku a ceny jako v Pařížské. Jo, a mají tu narozdíl od minula opravený chodníky.
Není nad to sednout si jen tak na kraj kanálu, kochat se plachetnicemi a vychutnávat toho, že zrovna nikam nespěchám. Všude voní moře, káva a domácí vaflové kornoutky. Počkat, řekla jsem kornoutky? Naproti mají zmrzlinu! A tak si dám. Znáte ten vtip o králíčkovi, jak se ptá, zda mají mrkvovou zmrzlinu? Tak tady ji téměř měli. Z všemožně vyhlížejících zmrzlin s ještě všemožnějšími názvy mě zaujala pendreková. A jak byla výtečná!
Kodaňský výlet jsem zakončila couračkou křivolakými barevnými uličkami, do kterých nikdo kromě místních nechodí a alespoň vyzkoušela nový foťák. Kodaň je opravdu krásná, jen škoda, že je na takové placce.
Celá fotogalerie: