Ulriken, to je moje srdcovka. Kopec, který byl vůbec první, na který jsem se v Bergenu vydala. Kopec, který je pro mě symbolem a dominantou města, viditelnou skoro ze všech koutů. Kopec, jehož vysílač v noci svítí a mění barvy. A poté, co opadaly listy ze stromů ho vidím i z okna pokoje! Bohužel je čas se rozloučit.
3. Ulriken (Úterý 15.12.2015)
Ulriken celkem: 9x
Když jsem v srpnu přijela, vymyslela jsem si na sebe ďábelský plán – vylézt na Ulriken za každý týden strávený v Bergenu. Plány jsou ovšem od toho, aby se porušovaly, chodilo se po jiných horách a taky do školy. A tak nakonec zůstalo jen u devíti výstupů. Ten úplně úplně poslední byl trochu akční, trochu ledový a trochu melancholický.
Akční proto, že jsem se rozhodla jít cestou, kterou ještě neznám. Jelikož jsem si ráno potřebovala vyřídit nějaké papíry ve škole a vrátit knížky do knihovny, padla volba na rychlý, ale strmý výstup z města. Co na tom, že je to krpál a že těch cestiček je tam milión.
Ledový proto, že jsem si málem rozbila držku, když jsem se snažila jít nahoru po ledotoku. Po strmé cestičce totiž normálně teče potok a teď se tam místo vody plazí led. Mačky a cepín bohužel po trase nikdo nerozdával, zato jsem měla za zády namakaného Nora, který se mnou držel krok a ve chvílích nejvyšší nouze mě chytil a pomohl na nohy.
A melancholický? Je to jasné. Byl to poslední výlet se spoustou vzpomínek, bílými horami, prašanem po kolena a zimním neprobuzeným slunkem. Pokochat se, zatlačit slzičku a…
„Stojím na vrcholu, fouká ledový vítr a už teď mi je jasné, že TOHLE mi bude určitě chybět. Tak GOOD BYE, ULRIKEN!“
Celá fotogalerie: