Ulriken, to je moje srdcovka. Kopec, který byl vůbec první, na který jsem se v Bergenu vydala. Kopec, který je pro mě symbolem a dominantou města, viditelnou skoro ze všech koutů. Kopec, jehož vysílač v noci svítí a mění barvy. A poté, co opadaly listy ze stromů ho vidím i z okna pokoje! Bohužel je čas se rozloučit.
„Trasa dlouhá 0,8 km, 300 metrů převýšení a 800 schodů. Nejrychlejší výběh nahoru: Torbjørn Ludvigsen 7:58 min. Normální výstup cca 20-30 minut. Krev, pot a slzy:-) Stolzekleiven, seznamte se!“
Poslední týden v Bergenu. Poslední kroky uličkami města zalévaného dešťovými kapkami. Poslední pohledy do nekonečných dálek zasněžených hor zalitých zlatem paprsků nízkého zimního slunce.
I když jsem vystoupila trošičku jinde, než jsem zamýšlela, není to na překážku. Už teď mám před sebou nádherné scenérie. Kráčím kolem řeky po druhém břehu, kde se ve strmém svahu vine jen malá strastiplná pěšinka.
Být chvíli sama, ztracená v horách. Putovat jen tak krajinou, stírat ranní rosu z borůvčí a poslouchat. Poslouchat švitoření ptáků, píseň větru hrající ve stéblech rezavé trávy. Poslouchat ticho. Absolutní ticho.
Venku se rozprostírá plachta s nakresleným labyrintem. Tuhle aktivitu připravuje Anne, naše studentská kaplanka. Dávám si oběd a jdu se tam podívat. Má to prý sloužit pro meditativní procházku. Tak proč to nezkusit?
Dělám první krůčky. Nejistě, snažím se myšlenkami odstřihnout od okolního světa. Představuji si cestu labyrintem jako běh života se spoustou zákrutů a životních rozhodnutí. Nejen těch drobných, každodenních, ale i těch velkých. Těch, které budou ovlivňovat měsíce, roky, možná desetiletí života. Je to těžké překročit ten pomyslný most. A ještě těžší je neohlížet se potom zpět. V drobných věcech bych se měl rozhodovat rychleji a volby už později nelitovat.
Po východu ven si o tom povídám s Anne. Vůbec ji neznám, ona mě taky ne, a možná právě proto to jde tak snadno. Cítím, že mě poslouchá a že ji zajímá, co říkám. I když i to může být jen zdání, my Češi holt máme tuhle podezřívavost v nátuře. Dostáváme se i na téma lidské a národní mentality a její ovlivnění prožitou historií. Je až s podivem, jak jsou z našeho pohledu Norové naivně důvěřiví, ale zdá se, že jim to tu funguje. Léta tu žili v celkem uzavřené společnosti a jako národ jsou asi semknutější než my. To se projevuje i na Anne, má dost malé povědomí o dění ve zbytku světa. To je něco mimo, něco mimo její svět, k čemu se staví neutrálně. Vnímá svět svým měřítkem, ale nejde to. Ještě si s ní určitě někdy popovídám, zajímal by mě její názor na norskou společnost.
Přichází další návštěvníci – Adrian ze Španělska, Ali z Francie, Jang z Číny i pár Norů. Někteří kráčí pomalu, jiní labyrintem jen prolétnou bez hlubšího zamyšlení. Je s nimi celkem příjemně – slunečné páteční odpoledne…
