O víkendu mě přepadla strašlivě líná. V sobotu dokonce taková, že jsem nevytáhla paty z koleje. Už je to tak. Venku se střídali Uplakánek se Sprchou a večer to ještě zakončil Yr, takže se přiznám, že se mi vůbec nic nechtělo. Znáte to. Neděle už ale přinesla jen sychravo a mlhu, a tedy chuť nesedět doma. Poté, co jsem si trochu přispala (Jenom asi do 12ti), jsem si sbalila batůžek, nahodila pohorky a vyrazila za dobrodružstvím. Lyderhorn,další z bergenských vrcholů, čeká!
Norské turistické značení je pro českého turistu, zhýčkaného značkou na každém rohu, docela tcrdý oříšek. Ne že by značení neexistovalo vůbec, ale jsou místa, která nejsou značena skoro vůbec a docela to mate. Při cestě na Lyderhorn nebyl žádný rozcestník na hlavním parkovišti a točně autobusů ani žádná směrovka. Tak se vydávám podle plánku tam, kde má být cestička hore. V mokré trávě a borůvčí vede pěšinka hodna horské kozy, a tak se s nadšením, že jsem to našla, vydávám vstříc mlhavým dálkám. Po chvíli chůze po úzké cestičce v mokré trávě se stezka ztrácí. Takže najednou stojím uprostřed deštného pralesa a kolem mě se povalují cáry mlhy.
Mám dvě možnosti, buď to otočit a hledat jinou cestu nebo to krosnout přímo nahoru. Vracet se mi nechce, takže volba byla jasná. Pokusím se vydrápat se nahoru. Mokro, všude je mokro. Nacucaný mech, mokrá tráva, mokré stromy, bahno.
Hm, už mám mokro v botech, teče mi tam vrchem. Tyjo, to je prudký. Prales. Jé, borůvky! Skály. Super a kudy to teď jako mám vzít? Jo, tady jsou nějaké kleče, to vylezu. Další potok. Další bahno. To je dobrodrůžo! Už jsem totálně mokrá celá. Ale je teplo, to uschne. Hele, první vrchol, tam někde by měla být normální cesta.
Z prvního vrcholu jsou úžasné výhledy, škoda, že na mě kašlou a rychle se zahalují do mlhy. Stoupání na Lyderhorn už připomíná spíše výpravu na měsíc. Mlha zamalovává veškeré okolí a zbývá úzká klikatá kamenitá bahnitá stezička vinoucí se do neznáma. Jak stoupám výš, mlha se pomalu rozpouští a otevírají se mi výhledy na ostrůvky, moře a širé zelené pláně. Jsem na vrcholu!
Dokonce je vidět na Folgefonnu:-) Sedím na vrcholu a nemůžu se vynadívat na tu nádheru. Nekonečné dálky mě zkrátka fascinují.
Cestou zpátky si říkám, že najdu cestu, kterou jsem původně chtěla jít nahoru. No není to dobrý nápad. Strmá cestička je místy spíš jen potok nebo klouzačka po kamenech. Dávám si setsakramentský bacha, abych se nerozplácla. Aspoň už vím, co znamená tečkovaná cestička v plánku. Dole, při čekání na autobus, si stíhám v jezeře umýt boty a nohy a převlíct se jakž takž do suchého.
Celá fotogalerie: