Další nové prostředí. Mám tyhle změny rád. A zároveň nemám. Mísí se ve mně obavy se zvědavostí a připadám si jako malý kluk, který jde prvně do školy. Líbí se mi objevovat nové věci a koukat po spoustě nových tváří, ale zároveň mě hrozně unavuje ta počáteční společenská konverzace, kterou je ale bohužel třeba podstoupit pro bližší poznání. Dneska si jdu ale jen vyzvednout klíče od pokoje na koleji.
Chtěl bych poprosit vás všechny, kteří čtete tento blog, abyste se nebáli a napsali občas nějaký komentář k článku – jak se vám líbil, jestli nemelu nesmysly nebo toho nepíšu zbytečně. Nebo jestli chcete vědět něco dalšího. Praktické informace. Nebo třeba přidat povzbuzení 🙂
Jde o to, že psaní tohohle blogu je časově poměrně náročné. A pokud nebudu mít pocit, že má psaní příspěvků smysl, prostě je psát nebudu. Takže neváhejte a pište! Pak budu mít radost:
P. S.: Díky, DJi, za zatím jediný komentář 🙂
Od té doby, co jsme slezli z Hardangerviddy (takže od včerejška), se mi zdá, že jakákoli možnost aktivní dovolené je předem odsouzena k záhubě. Nabízím k návštěvě národní parky Rondane, Dovrefjell i Jotunheimen, ale ostatní nechtějí o národním parku už slyšet ani slovo. Pravda, každý z jiného (pseudo)důvodu, ovšem i tak to vypadá, že návštěvu zajímavých hůře dostupných míst budu muset absolvovat sám. A budu si muset máknout, světlo nebude věčně. Než se nadějeme, je tu polární noc jak vyšitá.
Vaškovi je dnes osmnáct, svátek má Zuzana. A my se chystáme na horskou túru. Samé pozitivní věci 🙂 Abychom uspořili výškové metry, nastoupáváme na kraj Hardangerviddy do výšky 800 metrů. Cestou v Eidfjordu ještě za 150 NOKů kupujeme (v neděli!) mapu. Norům se musí nechat, že mají mapy opravdu podrobné. Tvary kopců jsou zakresleny fakt podrobně, potůčky taky. Problém je v tom, že na takové náhorní plošině vypadají všechny kopce stejně a potůčků je tam jak natentononc. Taky dobíráme naftu, je sakra drahá, kolem 14 NOKů za litr (asi 46 Kč). Kde na to Noři berou?! Pokračování textu Hardangervidda aneb na Kjeldebu a zpět
Krásné, studené, slunečné jitro – ideální počasí 🙂 Dnes máme v plánu trek na Preikestolen (česky Kazatelna) – skalní blok téměř 600 metrů nad hladinou Lysefjordu. Pokračování textu Preikestolen a cesta na sever
Úterý ráno, těsně před odjezdem. Obvyklá nálada – táta nervní (máme malý auto), máma nervózní (zase jdeme pozdě) a do toho bratr s dobrou radou pro každého. Snažím se do toho moc nemíchat a raději si užívám poslední chvíle se Zuzkou. Veškeré moje pokusy o chytrou radu jsou odpálkovány příkazem „Hrdličkuj!“ 🙂 V Ústí n/L doprovázím Zuzku na vlak. Rodinku jsme lehce zdrželi, neboť vlak si vezl z bohatého Německa bohaté zpoždění. Nám to ale nevadí a poslední půlhodinku trávíme čtením z deníčku s přikusováním buchet od babičky. Už na nás oba plně doléhá, že se znovu uvidíme až v půli října. Jeden by řekl, že je to za chvilku, ale schválně si to zkuste 🙁 Vlak se vynořuje zpoza skály a víme, že za chvíli to skončí. Příliš jsme si na sebe zvykli. Dveře se zavírají, poslední pusu. Vlak se zvolna rozjíždí. Běžím co stačím a pak na sebe už jen máváme, dokud je ještě aspoň trochu vidět. Z nádraží se vracím s chmurnou náladou… Pokračování textu Autem přes půl Evropy
Po měsících a měsících příprav a utracených desetitisících za horolezeckou výbavu a zásoby na půl roku… No dobrá, trochu přeháním 🙂 Balení zabralo všehovšudy asi dvě hodiny a žádnou horolezeckou výbavu s sebou nevezu. Zásoby trvanlivých potravin na půl roku ale jo, v Ratiu jsem si připadal jak při nákupu na tábor 🙂 Pokračování textu Cestovní horečka