V pralese s opicí a koňmi

V našem posledním vyprávění jsme skončili kousek před Charagauli – městem, kde jsme si chtěli zařídit povolenku do národního parku Borjomi-Charagauli. Na místě se sice ukázalo, že o státním svátku Panny Marie to nepůjde, ale i tak se nám Maruška dostala dost pod kůži. Až moc. Ale přemluvili jsme rangery, aby nás pustili nás dovnitř i bez potřebného dokumentu. Znáte to, kouzlo osobnosti 🙂

V pralese, vedoucím vzhůru nad mraky, jsme byli pronásledováni malou opicí a teprve když jsme se jí zbavili, potkali jsme divoké koně. Sluneční paprsky na hřebeni Malého Kavkazu vynahradily veškeré útrapy dvoukilometrového stoupání. Čtěte dále!

Čtvrtek 28. srpna 2014 – svátek Panny Marie

Ráno nás vítá neskutečné vedro. Pěšky pokračujeme po vyprahlé silnici do Charaguali. Už to není daleko, ještěže ze skalek prýští voda. Pokračujeme zmáčení a je nám fajn., jen za 10 minut už jsme zase suší. Potkáváme matky a babičky s dětmi, kráčející pěšky k ranní bohoslužbě, chlapi se vezou autem. Posledních několik kroků nás vzali hasiči ZILem. Na něco se ptají, ale řev motoru přehlušuje jakýkoli pokus o konverzaci.

V Charagauli vykupujeme místní obchůdky, jedna zmrzlina nikdy nestačí 🙂 S infocentrem národního parku, kde jsme chtěli vyřídit povolení, je to ale horší. Pán z hotelu odvedle nám alespoň dává „mapu“ (spíš takový hodně hrubý plánek) a posílá nás ke vstupu do parku, že nás tam pustí i bez povolení.

Do Marelisi, vstupního bodu parku, je to ještě pěkná dálka. Taxikáři si ale účtují nekřesťanské peníze (aspoň o tom svátku by si to mohli odpustit!), takže raději šlapeme po svých. Přeje nám ale štěstí, svezl nás na korbě pán s UAZem. Spolu s cementem a tvárnicemi 🙂 Šest kiláků k dobru. A o kousek dál nám jeden milejší taxikář ušetřil zdarma aspoň kilák a půl.

IMG_0747.JPG

Od odbočky z hlavní silnice je to ke vstupu ještě daleko, zpříjemňujeme si pauzu obědem a koupáním v chladivé říčce. Taky rychlým přepráním věcí a trochou vyvalování. Máme přece dovolenou!

IMG_0766.JPG

Konečně se trochu ochlazuje, ačkoli to s sebou přináší i bouřku a pěkný slejvák. Oba jsme už unavení, čekáme pod stromem, až se to nejhorší přežene.

„Tady už by to někde mělo být,“ hlásí Posed, hloubajíc nad „mapou“. A opravdu, za zatáčkou se už rýsuje střecha rangerského domečku. Domluva se správcem je hrozná (už má trochu hladinku, chybí mu většina zubů a navíc neumí moc rusky), ale zve nás ke stolu. Začíná supra, nefalšovaná gruzínská hostina. Svátek Panny Marie se přece musí zapít. Vysvětlování našeho vyznání i putování spolu by bylo na dlouho, takže vystupujeme jako dva katoličtí manželé.

IMG_0777.JPG

Přistává před námi talíř s jídlem a stakany vína. Oni panákujou víno! Magoři! Jeden „tosť“ následuje druhý, připíjíme na družbu, Gruzii, lásku, maljenkovo katýrij ješčo prídět a kdovíco ještě. Bezzubý stařík se stává naším novým kamarádem, další jakbysmet. Žaludek přestává stíhat. O deváté se část osazenstva zvedá, sedá do auta a jede domů.

Mamka jede na střízlivěcí projížďku na koni, do mně zatím ranger Guladi nalévá tři další panáky. Pamatuju si ještě, jak se kůň vrátil a pak už mi bylo jen blbě…

Pátek 29. srpna 2014 – pronásledováni opicí

Vyrážíme časně, v pravé poledne. Žaludky na vodě. Handrkování se s Guladim o povolení ke vstupu zakončujeme zaplacením 40 GEL a povinným přípitkem na šťastný návrat. Mamka zvládá dva panáky jakési pálenky, Taťka jenom jeden. A to už nám bylo skoro dobře. Odcházíme co nejrychleji, než stihnou přidat další. Už za první zatáčkou se musíme vydýchat.

Karta se obrací. Zatímco ráno bylo blbě spíš Posedovi, teď hraje prim Seník. Kopce nepomáhají, stejně se potácíme, jako kdybychom šli z hospody.

IMG_0782.JPG

Chtělo by to pořádnou polívku, nejlíp vývar. Bohužel, z prstu si ji nevycucáme. Zastavujeme u jednoho vodopádkopotůčku a snažíme se s lihovými tabletami a vlhkým dřevem přivést k varu vodu na kuskus. Předjíždí nás Gazík s osmi lidma na palubě. Nechápu, jak se do těch kopců může vydrápat.

No konečně! Voda pomalu bublá, kuskus bobtná. S tuňákem a bylinkami bodnul. A ještě nám zbylo trochu na večer, heč!

IMG_0789.JPG

Pomalu se blíží večer a my se ohlížíme po místě na přespání. U stanice rangerů se pilně pracuje. Samozřejmě ne na lačno, ale s pořádnou gruzínskou hladinkou. Přivinutí sovětského stylu od rangera Kamaziho (který nás včera opil) zvedá žaludky nám oběma. Ten závan slivovice na to stačí.

Radši jdeme ještě kousek, jen pro jistotu. Očesáváme jabloně a zajišťujeme si tak svačiny na další dva dny. Stan stavíme na malé loučce, sušíme prádlo. Poslední jídlo na vystřízlivění.

V noci přichází bouřka, prádlo nám asi neuschne. Stan nám taky obchází kůň (nebo jich možná bylo víc) a pase se. A žvýká hrozně nahlas!

 Sobota 30. srpna 2014 – Bloudíme v mlze

Po nočních bouřkách nás venku čeká… mlha a totálně mokré prádlo. No nic, balíme věci, ještě že alespoň stan trochu uschnul. Dnes nás čeká výživné stoupání, místy spíš klouzání po dlouhé bahnité skluzavce. Cestou trháme ostružiny a mílovými kroky se suneme nahoru. Vidět je jen na pár metrů, všechno okolo je ponořeno v bílém vlhkém oparu.

IMG_0797.JPG

Zanedlouho se dostáváme do tajemného mlžného pralesa v prudkém kopci. Husté listnaté lesy, tráva a keře pohlcují veškerou vlhkost a zase ji vypouští ven. Ze stromů visí dlouhé provazce neznámého lišejníku. Koruny stromů prostupují skrze mraky.

IMG_0811.JPG

Začíná pršet. Mokro se nelíbí ani botám, ani batohu, ani bundě. Raději se schováváme pod stromy u pramene. Cedí poctivě, tak čekáme, až se nejhorší přežene. Dlouhou chvíli si zkracujeme čtením ze čtečky.

Kopec. Mlha. Krásné výhledy na mlhu. Kopec. Vydýchání. Hele, támhle se rýsuje skalka! Jé, tady se válí košile (a docela pěkná, zánovní)! Další kopec. Možná je ale dobře, že na ten krpál není vidět.

IMG_0823.JPG

Je pokročilé odpoledne, když konečně vyšplháváme na hřeben. Cestička se klikatí v trávě mezi rododendrony, pod sebou dává jen náznakem tušit dlouhatánský sráz dolů. Najednou se v oparu vynořuje koňská silueta. Překrásný hřebec… Za ním se začíná rýsovat i jeho stádo. Pozorujeme je a snažíme se navázat kontakt. Jsou ostražití, ale krásní. Divocí koně s orosenou hřívou.

IMG_0829.JPG

Kocháme se mlhou a občas nějakou skalkou a vyvoláváme sluníčko. Ha, támhle je přístřešek pro turisty. Ha, tamhle kousek modré oblohy. Prozkoumáváme boudičku. Předsíňka: na věšáku igelitka s plesnivým chlebem. První místnost se stolkem: nepořádek, plesnivý okurek, prázdné flašky od piva. Další místnost: tři dřevěné postele a popsané stěny. A čas na svačinku.

IMG_0856.JPG

Jéé, sluníčko! Mraky se trhají a z okýnka boudičky vidíme poprvé krajinu. Zelené holé kopce a dole pod nimi záplava mraků. Dojídáme, vydáváme se na cestu a nemůžeme se nabažit výhledů. Z jedné strany se valí mraky, na druhé se rýsují vrcholky Malého Kavkazu. Zatímco Mamku to nabíjí energií, na Taťku z toho náhlého přívalu slunečních paprsků padla dřímota.

IMG_0871.JPG

Pokračujeme dál, bohužel opět do mlhy. Jak má člověk najít cestu, když pěšinek je na zelené pláni nespočet a od značky ke značce není vidět? Nakrátko ztrácíme orientaci, ale zase se nacházíme. Už jsme unavení, kousek pod sedlem, do kterého jsme slezli, stavíme stan a upadáme do hlubokého spánku.

Neděle 31. srpna 2014 – Konečně sluníčko!

Ráno se probouzíme… opět do mlhy. Ach jo 🙁 Vstávat se nám ale nechce, a tak čekáme na sluníčko. A opravdu se to vyplácí, už leze! Jsme si nestačili ani schrupnout…

IMG_0886.JPG

Vyrážíme do prosluněných vrcholků, konečně můžeme naplno vnímat krásu Malého Kavkazu. Sice ještě nevidíme úplně všechno, mraky částečně zakrývají některé vrcholky, ale i tak je to balzám na duši. Zelené hory, pláně, skalky a divoká stáda koní a krav.

Hřebenovka je příjemná, občas drobné stoupání nebo klesání, ale většinu času si kráčíme pěkně po úbočí. Jé, borůvky! Jé, maliny! V jednom malém průsmyku mezi vrcholky odhazujeme batohy a doslova vybíháme na vrcholek pokochat se výhledy na malebnou hornatou krajinu a rozvětvený malokavkazský hřeben. Bez batohu si člověk najednou připadá tak lehký!

IMG_0895.JPG

V dalším sedle, na pěkné zelené prosluněné pláni si dáváme obědosváču. Ještě že ta naše Šumava vydrží tak dlouho. Ležíme s nohama vytaženýma z bot a kocháme se pohledem na pasoucí se koně.

Klesání k prameni a stoupání zpátky na hřeben je výživné, ale máme zase co pít! A už nás čeká jenom klesání dolů. Nohy dostávají zabrat, ale příroda okolo stojí za to. Postupně se fatranský ráz hor měni v šumavský. Oblé kopečky, vysoká tráva a jehličnaté lesy.

IMG_0941.JPG

Haa, potkáváme 3 turisty! Ptají se, jestli je to nahoru ještě prudké, což dává tušit, že ani dolů to nebude žádný med. Taky že jo! Klesání je opravdu pro fajnšmekry a kopečky mizí jeden za druhým. Les je stále jehličnatý a plný suchého dříví. Těsně před začátkem subtropického pralesa (a mokrého dříví) si proto děláme zastávku na pasece a vaříme na ohni čočku. Už druhé teplé jídlo od doby, co jsme opustili Kutaisi! A jak bodne 🙂

Pokračujeme v klesání, ještě nám dost zbývá. Závěrečná stezička připomíná sešup z Veľkého Rozsutce.

Stan stavíme kousek před hranicí NP, mezi dvěma potůčky v lesíku. Před uložením se do hajan se stíháme i umýt a něco málo vyprat.

Zítra nás čeká lázeňské město Borjomi! Ale o tom až v dalším pokračování…

Fotogalerie

Napsat komentář