… je tady pokračování výletu do Rondane. Jste zvědaví? Čtěte!
Pátek 1. listopadu
Ještě chviličku… však si můžeme trochu přispat, dnešní trasa nebude nikterak dlouhá ani náročná. Vstáváme tedy až kolem sedmé. Christin trochu zdržujeme, neb je ranní ptáče a než jsme se vyhrabali z pelíšku, už byla sbalená. Ale co už, upozorňovali jsme jí na to.
Ranní obloha vypadá slibně, po probuzení sice ještě lehce posněhávalo, ale teď, když se vydáváme na další cestu, to vypadá, že se vyjasní. A taky že jo! Krajina dýchá téměř vánoční atmosférou, pláně jsou pokryty bílým prašanem, který se třpytí v právě vykukujícím sluníčku. A hle, mraky jsou pryč úplně! No to je nádhera! Ještěže nemusíme nikam spěchat, a tak na každém kroku zastavujeme a kocháme se. Zmrzlé stromky, nekonečné pláně, zasněžené vrcholky hor a vyhřívání se pod zimními paprsky.
„Jé, podívej!“ „Co, kde?“ ptám se zmateně. „Támhle,“ ukazuje Martin kamsi do dáli: „Tři… cosi.“ Stojíme nehnutě a s napětím pozorujeme tři zviřátka hopsající přes pláně. Foťák se nezastaví a oči taky ne. Podle bezparohovosti a velikosti zvířat jsme usoudili, že to asi byla losice s losátkama. Všem nám nadšeně svítí oči. Viděli jsme je a můžeme si odškrtnout další bod. O kousek dál si pak dopřáváme čajopauzu a sváču.
Počasí nám tentokrát sice žádné záludnosti v podobě mlhy, deště či sněžení nepřipravilo, zato zimní polozamrzlé potůčky ano. Jejich překonávání byl občas trochu tvrdý, respektive spíš měkký oříšek. „Jo, tady to přejdem. Je tu led…“ a rázem jedna noha nezůstala suchá. U jezera s překrásnými výhledy se zastavujeme na oběd. Konečně v klidu, žádný boj s větrem a omrzajícími prsty.
Zamrzlé jezero je po cestě ještě jedno a od něj si užíváme i mírné stoupání. A otevírají se další a další obzory. Hory v dáli za údolím působí jako z Pána prstenů, tajemně a zároveň vznešeně. Večerní slunko si kreslí po krajině. Klesáme do údolí a sněhu ubývá, zato ledu pod ním přibývá. Cestička se místy mění ve skluzavku. Pořád se otáčíme a koukáme po kopcích, nemůžeme se nabažit. „Tenhle pohled si musím zapamatovat.“ Světlo je přívětivé i k focení, rukám se ovšem z vyhřátých palčáků moc nechce. Tuhle krásu ale vyfotit musíme.
Osada Bjørnhollia je obrovská, samoobslužná je jedna chatička na kraji. I ta je ale velká jako kráva. Nejlepší na spaní bude pokojík s kuchyňkou, je nejmenší. Zbývá nasekat třísky a z říčky donést vodu, aby bylo na čaj a na večeři. Obojí je trochu boj. Venku je pěkná kosa i na sekání dřeva a s dvaceti litry vody je třeba vyšplhat docela strmý kopeček zpět chatě. Alespoň se zahřejem. Topíme o sto šest, popíjíme čaj a zanedlouho je nám příjemné teplo. Není nad to se po zimní túře natáhnout hezky ke kamnům a položit si hlavu tomu druhému na rameno. A spokojeně si vrnět…
Sobota 2. listopadu
Ráno je v pokojíku až moc teplo, větrání pomáhá, i když jen částečně, Taťku z toho trochu pobolívají oči. No a když jsme vylezli ven, prudký vítr a sněžení tomu moc nepřidaly. Však ono to po cestě přejde, teď musíme na každém kroku přemýšlet, kam stoupnout. Stoupání je věru náročné a pod kameny se skrývají škaredí trpaslíci, kteří vám chytnou nohu a drží ji mezi šutry tak dlouho, dokud nespadnete. To samé platí pro potůčky rozlévající se všude po cestičkách. Schválně se vám schovají pod sníh, abyste neviděli, že tam jsou a že za tři vteřiny… budete ležet na zemi.
„Jé hele, zase losi,“ pološeptem křičím radostí. (Jde to vůbec?) Hopky, hop, zase uhánějí v dál, přes potůček a už jsou v tahu. Podle počtu a vzezření jsou to ti samí, které jsme potkali včera. Ještěže je Martin tak pohotový. Neváhá odhodit teplé rukavice a vystavit své ruce mrazu, jen aby ty potvůrky zachytil. Tentokrát jsou blíž, máme je!
Chůze údolím je docela zdlouhavá, zvlášť, když nic nevidíme a z jedné strany nás bičuje silný ledový vítr. Není se pořádně ani kam schovat, abychom si dali pauzu na čaj. Jupí, kamenný srázek se závětřím. Ideální místo na oběd. Čím jsme pak blíž našemu cíli, tím víc se opět vyjasňuje. Už ani nemusím popisovat, jaká je to vždycky nádhera, když se z mraků postupně začnou vynořovat vrcholky hor a prosvítat nové obzory a hřebeny hor. Třeba takový Jotunheimen. Kochačka, pohoda, čajíček.
A už vidíme naši další základnu, Rondvassbu u jezera Rondvatnet. Nad jezerem se tyčí vysoké štíty hor, romantika jako blázen. „Odložíme si batohy, dáme kafíčko a vylezem si ještě kousek na kopec, což?“ Bez batohů se jde najednou tak lehce! Stíháme akorát zapadající slunce nad vrcholky hor. Zdáli vykukuje Jotunheimen s nejvyšší horou Norska Galdhøpiggenem. Obloha vykouzlila úžasné divadlo. Stojíme vysoko nad jezerem a užíváme si posledního večera v horách.
Cestou z vyhlídky potkáváme ještě dvě holčiny se stanem. Zveme je na čaj, ale že prý jsou to soběstačné mladé odolné Norky a obstarají se samy.
Základna je super, má ovšem jeden malý nedostatek – zamčený záchod. Naštěstí je tam roura (vývod z latrín), na kterou se dá sednout. „So, enjoy the tube,“ střílíme si ze sebe navzájem. Tak dobrou noc.
Neděle 3. listopadu
Plán: Ráno si přivstaneme a bez batohů si uděláme výlet na kopce v okolí. Dvacet kilometrů na autobus už je po cestě a skopce, tzn. času dost.
Realita: Přivstali jsme si, to ano. Hory ale procházce moc nepřejí, vane silný vítr a padá sníh. Nevadí, už jsme vzhůru a nějaké hloupé sněžení nás nerozhodí. No dobře, žádná extra opalovačka to není, ale výhledy na jezero stojí za to (výhledy = dokud oku mlha a mraky nezabrání). Je mi zima na záda, batoh má přece jenom něco do sebe. Měníme si různě oblečení, avšak větší výstup po chvíli stejně vzdáváme. Raději si dáme ještě kafíčko, malou sváču a vyrazíme na autobus. V tomhle počasí jeden nikdy neví.
Přední šikmý vítr je pěkná potvora. Nahází vám spoustu sněhu do očí a pak si ještě vychutnává tu chvíli, kdy vás vychýlí o pěkných pár metrů do strany. Kdyby to udělal jednou, ale on ne. Stále to opakuje a evidentně ho to opravdu baví. Vyzbrojujeme se tedy pevným krokem a zakuklením stupně téměř nejvyššího. Kapuce, sluneční brýle a šátek přes pusu jsou výbornými společníky. Chůze po asfaltce je ale dost nudná, i když rychle ubíhá.
Asi v půlce cesty začíná série drobných štěstíček všedního dne. Pomoc vždycky přichází ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte (jste na záchodě, ve sprše nebo právě zrovna obědváte). V „závětří“ (rozuměj fičí tam jak bestia) si zrovinka vychutnáváme chleby s výtečnou domácí marmeládou a vtom kolem nás projíždí červené auto. Zastavuje a vykukují dvě slečny: „Hej, nechcete svézt?“ Jsou to ty dvě holčiny se stanem, které jsme včera potkali. Prý to raději zabalily, a že nás svezou až dolů do Otty, odkud nám jede autobus. V rychlosti strkáme věci zpátky do batohu, mezi zuby držíme poslední zbytky jídla a horlivě přikyvujeme. „Jo, budeme moc rádi.“ Sáčkujeme se dozadu do auta a každý máme na klíně svůj „malý batůžek“, přes který nic nevidíme. Z toho plyne poučení: „Nikdy nevíš, kdy se ti přátelství navázaná v horách budou hodit.“
Jsme v Ottě, a jsme rádi, že jsme ty hnusné serpentiny po silnici nemuseli jít. Navíc prší, a tak se schováváme v čekárně. Na hodinkách jsou dvě a linkový autobus jede až o půl 6. Ovšem nebyli bychom to my, aby na nás štěstí nedýchlo podruhé…Ve 14:45 jezdí ještě autobus LavPrisEkspressen. Pozn.: Něco jako Student Agency, v překladu nízkonákladový expres. Aby ovšem do Otty vůbec zajel, musíte mít předem koupený lístek, nebo tam někdo musí nastupovat / vystupovat. Jdeme to zkusit. Ha, stojí tu nějaké auto, třeba tam někdo čeká na autobus. A taky že jo. Ve 14:45 přijíždí autobus a bere nás. Jupí! Cena bohužel už tak jupí není, chce 199 NOKů za každého, pro slevu si to musíte koupit předem. V Lillehameru vysedáme a štěstí se usměje znovu, autobus do Gjøviku jede za pět minut, žádná čekačka. A z nádraží z Gjøviku jede hned povoz nahoru ke kolejím.
Doma jsme o čtyři hodiny dřív. Po teplé sprše a teplé večeři se krásně usíná. Dobrou noc a horám Skål! Zítra nás čeká poslední společný den v Norsku…
Fotky z cesty najdete ve fotogalerii.