Středa 30. října
Dnes vyrážíme na zlatý hřeb Zuzčiny návštěvy – do národního parku Rondane, nejstaršího norského NP. V průvodci se o něm můžete dočíst, že „je tento nádherný kus země jednou z nejpopulárnějších turistických oblastí,“ naštěstí pro nás pouze v létě. Část parku „se nachází ve vysokohorské zóně alpinského charakteru,“ což v Norsku není úplně obvyklé, protože většina hor je zde ledovcového původu. „Skály (a nejen ty, pozn. autora) jsou porostlé převážně lišejníky a jen v nižších oblastech charakteristickou břízou a rašeliništní vegetací.“ A navíc tam žijou sobi a losi, bohužel pro nás hlavně v létě.
Jde s námi ještě Christin, i přes náznaky, že se to nehodí. Ale což, aspoň vytiskla mapy 🙂 V předvečer balíme vše možné i nemožné a batůžky zase pěkně těžknou. Dvoje kalhoty, dvě bundy, dvoje rukavice (sehnali jsme ve slevě skvělé palčáky!) a mraky jídla. A to netáhneme žádnou vodu, jen jednu společnou termosku s čajem.
Scházíme se ránu těsně po rozednění a o půl jedenácté vystupujeme před nádražím v Ringebu. Svačinka (dýňová pomazánka, mňam!) bodne nejen žaludku, ale i zádům, neb baťůžek je zas o fous lehčí 🙂 Christin zatím zjišťuje podrobnosti o LavPrisEkspressu, na který je na zastávce reklama. V neděli jede z Otty ve 14:45, ale to je na nás moc brzo. Spoiler: Ještě, že jsme to zjistili, jinak bychom byli v neděli v Ottě tvrdli o tři hodiny déle.
Tak tedy vzhůru vzhůru! Máme před sebou nějakých 21,5 kilometru na dálku a kilometr na výšku. Do tmy zbývá nějakých šest hodin. To by ale nesměly být cestou ty proklaté brusinky! Dva kroky a další: „No ale tyhle tady přece nemůžu nechat!“ Takhle to vypadá celou cestu do osady Nordstulen, Christin z nás musí být pěkně na větvi.
V osadě potkáváme tři losy, přesněji tedy to, co z nich zbylo. Je čerstvě po lovecké sezóně a losí salám a kůže jsou žádaným zbožím. Počasí nám přeje a z kopečku nad domečky je famózní výhled. A nejen ten, taky super světlo na focení.
Dále vede naše cesta po neznačené pěšince přes zamrzlé bažinky a potůčky. Na překonání jednoho z nich vytahujeme i hůlky a Mamce půjčuju boty. Její žralok se s vodou moc nekamarádí.
Cestička najednou zmizela. Nu což, směr známe, můžeme krosit. Měkká půda plná dutohlávky sobí se propadá pod nohama a příjemně to houpe. Horší je, že už se smráká a Christin se hrozně courá. Ještě nějaké 4 kilometry ultrapomalou chůzí. Padla tma a mlha. Bezva. Aspoň, že už jsme na značce, chtělo by se říct, avšak víc než značky (které nejsou v černobílé tmě vidět) pomáhá náznak pěšinky pod sněhem.
Na chatu Gråhøgdbu přicházíme něco po sedmé. Celkem znavení, program je tedy jasný. Zatopit, najíst, spát.
Čtvrtek 31. října
Otvírám oči, není vidět na krok. Kdo to vymyslel, vstávat ještě za tmy? Co nadávám, to byl přece můj nápad. Zuzka s Christin vaří snídani, já ještě zatápím v kamnech. Odcházíme kolem osmé.
Zavírám dveře, není vidět na krok. Kdo to vymyslel, takovou mlhu? 🙂 Sotva je vidět od značky ke značce. Kdyby byly jen malované, jako u nás,tak si ani neškrtneme. I s norskými mohylkami to není žádná sláva. Žádné brusinky nás dneska nebrzdí, takže valíme celkem rychle. Myslím, že na Eldåbu dojdeme hodně brzy.
Pozn.: Tuhle fotku jsem chtěl převést do černobíla a vztekal jsem se, proč to ten počítač nechce změnit. Ona byla sice focená na barevný režim, ale na obrázku byly jen odstíny šedé 😀
Docházíme na parkoviště pod Muenem. Je vidět asi na deset metrů a fouká. Schovaní v závětří za kadiboudou si dáváme sváču a vyrážíme vstříc dalším osudům. Tentokrát po upravené silničce, takže to šlape celkem rychle. Cesta končí u chaty a značka dál pokračuje strání vzhůru. Od jednoho kamenného mužíka k druhému vidět není, pěšinka (je-li tam jaká) je pod sněhem. Držíme směr a doufáme, že správně. Sem tam se objeví potvrzující červené T. Ta mlha má jednu výhodu: neodrazuje vás, jak vysoký kopec ještě máte před sebou.
Zastavujeme na rychlý oběd a Zuzka ukazuje: „Hele, viděls to?“ „Co?“ odpovídám. „No támhle! Ten proužek světla,“ háže hlavou kamsi k jihu, zatímco dlabe chleba. Skutečně, nějaký náznak dne tam je. A nad hlavou občas probleskne čtvereční centimetr modré oblohy.
„Luk! Z zan,“ volá Christin a vztahuje ruku ke světlejšímu flíčku na obloze, který již zanedlouho bude plnohodnotným podzimním sluníčkem, na kterém se budeme bažit a hřát. A s mapou v ruce studovat každý kopec, který nám bílá tma poodhalí. Mapová a kochací zastávka se prodlužuje, krajina se otevírá.
Christin už zmizela někde v dáli, my s Mamkou se couráme a každou chvíli kocháme. Hádky o každý kopec neberou konce; všechny vypadají blíž než ve skutečnosti jsou. Ale od čeho jsou ty stopičky tady? Občas i vyhrabaný podsněhový tunýlek. Vypadá to na nějakou myš. Christin to viděla první, křeček! A takový pěkně hnědo-rezavý! Asi nějaká polární odrůda, ovšem podle stop jich tu žije celkem dost. Stejně tak nějakých horských zajíců či čeho.
Na chatě jsme opravdu brzy. Zuzka objevila v místních zásobách kakaíčko, já v našich kafe. Nanosili jsme vodu, zatopili a vyšli si sami ještě na krátkou procházku po okolí chaty. Kochánky, to by nám šlo. A taky hra na babu a přespolní běh, abychom nezmrzli 🙂
Večer jsme všichni společně poseděli a poleželi u kamen a vedli jsme nejdelší večerní povídání za celou dobu. O sobě, o výletech, jídle a tak. Tak jsem si spokojeně vrněl (vískán přitom ve vlasech), až jsem u toho usnul 🙂
Pokračování příště…