Běhání po rovině? Děkuji, já raději po horách!

4.10.2015

„Běžím stále výš a výš. Culík, vysoko vyčesaný, se houpe ze strany na stranu a z uvolněných pramínků vlasů mi odlétají krůpěje potu. Teď krok sem, mezi kořeny, na kámen, přeběhnout bažinku. Náročný terén si žádá pečlivě volit kroky, ale zároveň musím zachovat rychlost běhu. Cítím, že každý sval dělá svoji práci tak, jak má a že dneska se mi poběží skvěle.“

Doteď jsem po okolních horách spíše chodila a běhat jsem v nich byla jen minimálně. Nyní už potřebuji víc času pro práci do školy, a tak se zase rozbíhám do dálek. A roviny nejsou zrovna moje oblíbený profil. Takže?

Rozbíhám se již v parku, kde je krátká rovinka, dolů kolem kostela, přes lávku, ale cestička pak hned šplhá do výšin. Zpočátku se mi hlavou honí myšlenky na školu, zkoušky, diplomku, ale po prvních pár stech metrech mizí v trávě. Hlava je úplně čistá, soustředím se jen na své kroky. Běžím. Kopec je stále strmější, ale něco mě táhne dál. Klikatá cestička vede mé kroky a vůbec mi nevadí, že po ní teče potůček. Sucho v botech již dávno nemám. Z čela mi stéká pramínek potu.

Úzká pěšinka se ještě více zúžila a mezi kořeny se drží bahnité lagunky. Není možné se jim vyhnout a moje boty do sebe pomalu nasávají vodu a bláto. Strmé svahy a kameny mě nutí pečlivě vážit všechny došlapy aniž bych přitom musela výrazně zpomalit nebo přejít do chůze. Ach, jak svěží je ten jasně zelený mech v podzimním lese! Je jako z pohádky.

Nastoupala jsem již pěknou výšku, nohy se o slovo začaly hlásit bolestí, ale i přesto mě něco nutí běžet dál, stále výš. Bažiny, ani náročný terén mě nezastaví. Jaká to síla mě žene kupředu? Běžím ještě, nebo je to jen jakési balancování na hranách kamenů?

Tady musím zastavit. Zurčící potůček mi připomíná, že mám hroznou žízeň. Nabírám do dlaní průzračnou vodu a nechám své rty dotknout se chladivé tekutiny. Vychutnávám si ten moment, zhluboka dýchám. Dál už budu muset chůzí. Skalní stěnu, která do kolmé nemá daleko, už nemám šanci vyběhnout.

Cestička se opět vine lesem mezi kořeny a kameny, běžím znovu, ale stále pomaleji. Nohy klouzají po mokrých kořenech a mokré půdě, až je pro mě téměř nemožné pokračovat v běhu. Na vrchol už budu muset pěšky. Poslední úsek je také spíše lezecký.

Z vrcholu Løvstakkenu se otevírá přenádherný podzimní výhled. Z nízkých mraků nad mořem v dáli vykukuje slunko a odráží se od hladiny. Na druhé straně jsou na horizontu vidět ledovce. Nekonečné dálky. Jsem tak volná! Stačí jen roztáhnout křídla a proletět se nad krajinou.

Běhání v horách má pro mě své kouzlo. Je to výzva. Je to hra s přírodními živly i s terénem. Nemůžu se rozběhnout, jak se mi zachce, aniž bych přemýšlela o tom, kam dát nohu, jak přenést váhu či vybalancovat uklouznutí. Ano, tělo to dělá skoro podvědomě, ale ne automaticky. Řítím se dolů křivolakými cestičkami mezi drny, bažinami a borůvčím. Kloužu po kamenech a kličkuji mezi stromy. Zrychluji a zpomaluji, jak to terén dovoluje. Les dýchá životem a já dýchám s ním. Tělo se vznáší kdesi v oblacích.