Už více než týden mám za sebou zkoušku z norštiny 🙂 Jsem tak chytřejší a znalejší než vy a můžu vás poučovat! (jestli ovšem chcete). Říká se, že naučíte-li se norsky, domluvíte se i ve Švédsku a Dánsku. Protože zatímco Nor se domluví s oběma, Dán bavící se se Švédem se občas musí přepnout do angličtiny.
Archiv pro měsíc: Září 2013
Galdhøpiggen (2469 m)
Milý deníčku,
tento víkend jsem změnil historii. Tedy alespoň tu svou 🙂 Posunul jsem nejvyšší navštívené místo na 2469m. Na nejvyšší vrchol severní Evropy, horu Galdhøpiggen v pohoří Jotunheimen. Ale pěkně popořádku.
Huldreheimen 2/2
Neděle 8. 9. 2013
Budík: 7:30
Ranní program: koupání v jezírku, pěkně na sluníčku 🙂
Snídaně: jáhly s jablky
Odchod: před jedenáctou
Cíl: vidět losa!
Z Kittilbu je to kousek po silnici a potom hurá na sotva znatelnou stezičku přes mokřady. Našlapujeme opatrně, nesmíme losa vyrušit! Je to sice blbá kráva, ale stejně. Zatím jsme neviděli jiná větší zvířata než ovce a pár krav.
Cesta stoupá i na místní poměry strmě nahoru. Už se dostavuje vlna hladu, nahoře si dáme aspoň svačinku. Je to kopec Obleikhaugen (984 m), podle mapy bez výhledu. Ale jako milé překvapení čeká nahoře rozhledna. Rozhodnutí uspíšit oběd a najíst se na pěkném místě je nasnadě. Chlebíček, brunosteček, tofíčko, salátek… A taky jsme tam potkali dva losy:
Huldreheimen 1/2
Pátek 6. 9. 2013
Práci do školy jsem včera nestihl dopsat, musím to zvládnout dneska. Na přednášku se hold podívám ze záznamu, co se dá dělat. Trávím u počítače celé dopoledne i odpoledne. Zuzka mezitím připravila oběd a začala balit jídlo na cestu. Vzhledem k frekvenci autobusových spojů musíme ten jediný večerní stihnout.
Jako vždycky balím během posledních 20 minut. Máme všechno? A vůbec, co nemáme, to nepotřebujeme. Poprvé za svůj pobyt využívám městské dopravy. Ale proč ne? V kraji Oppland je stejně jako v celém Norsku zónový systém, takže cena od kolejí je stejná jako od nádraží.
Zuzka na návštevě
Středa 4. 9. 2013
Sedím na přednášce a poslouchám povídání o IDS a IPS. Jedním uchem tam, druhým ven. Myšlenkama jsem na zastávce Bondelia v 18:35 u Seníka. Chachá, už se nemůžu dočkat! 🙂 Teď už je určitě na cestě na letiště, teď prošla kontrolou, teď sedá do letadla, už přistává… Nemůžu se těch myšlenek zbavit a přednášku vůbec nevnímám.
Hodinu po obědě to balím a jdu nachystat přivítání – malý koláč s lesními plody (paběrkovanými včera v okolí Østbyhøgdy) na přivítanou a plněné žampiony k večeři. Ještě že jsem šel dřív, stíhám to jen tak tak, abych byl na Bondelii včas. Celou cestu s kopce cítím takové zvláštní šimrání v břiše a kolemjdoucí si musí říkat, proč se ten kluk tak blbě uculuje.
International dinner
Sobota 31. 8. 2013
Včera jsem na ten plakát koukal jak tele na nová vrata. Jak jsem jen mohl zapomenout? Velká událost pro zahraniční studenty – ukázka kulinářského umění jednotlivých států. Samozřejmě z místních surovin, takže kdo od Indů čekal kuře Vindaloo a od Číňanů nudle s hůlkami, trochu se přepočítal.
Co ale udělat za českou klasiku? Chutnou, ale přesto levnou a jednoduchou na přípravu? Nezastírám, že jsem se inspiroval na Jamboree a volba padla na bramboráky se zelím. Struhadlo tu máme sice jen jemné, ale muselo to stačit.
První krůčky s Gjø-vardem
Dnes je tomu týden, co jsem se byl podívat na tréninku místního orienťáckého klubu. Gjø-vard. Minulé úterý jsem přišel na trénink s lehkými obavami, jak mě přijmou. Nebylo to zlé 🙂 Dostal jsem mapu a zaběhl si tréninkový závod. Sice jsem doběhl s nejhorším časem, ale jednak jsem to očekával, druhak jsem rozhodně neběžel naplno a třeťak jsem za předposledním nebyl tak daleko.
Tréninkový terén se příliš nelišil od českého lesa. Jediný rozdíl bylo borůvčí o výšce průměrné české kapradiny. A taky odvodňovací strouhy rozeseté po celém lese. Na konci mě pozvali na přátelský závod místních klubů. Proč ne, že ano? 🙂
Procházka labyrintem
Venku se rozprostírá plachta s nakresleným labyrintem. Tuhle aktivitu připravuje Anne, naše studentská kaplanka. Dávám si oběd a jdu se tam podívat. Má to prý sloužit pro meditativní procházku. Tak proč to nezkusit?
Dělám první krůčky. Nejistě, snažím se myšlenkami odstřihnout od okolního světa. Představuji si cestu labyrintem jako běh života se spoustou zákrutů a životních rozhodnutí. Nejen těch drobných, každodenních, ale i těch velkých. Těch, které budou ovlivňovat měsíce, roky, možná desetiletí života. Je to těžké překročit ten pomyslný most. A ještě těžší je neohlížet se potom zpět. V drobných věcech bych se měl rozhodovat rychleji a volby už později nelitovat.
Po východu ven si o tom povídám s Anne. Vůbec ji neznám, ona mě taky ne, a možná právě proto to jde tak snadno. Cítím, že mě poslouchá a že ji zajímá, co říkám. I když i to může být jen zdání, my Češi holt máme tuhle podezřívavost v nátuře. Dostáváme se i na téma lidské a národní mentality a její ovlivnění prožitou historií. Je až s podivem, jak jsou z našeho pohledu Norové naivně důvěřiví, ale zdá se, že jim to tu funguje. Léta tu žili v celkem uzavřené společnosti a jako národ jsou asi semknutější než my. To se projevuje i na Anne, má dost malé povědomí o dění ve zbytku světa. To je něco mimo, něco mimo její svět, k čemu se staví neutrálně. Vnímá svět svým měřítkem, ale nejde to. Ještě si s ní určitě někdy popovídám, zajímal by mě její názor na norskou společnost.
Přichází další návštěvníci – Adrian ze Španělska, Ali z Francie, Jang z Číny i pár Norů. Někteří kráčí pomalu, jiní labyrintem jen prolétnou bez hlubšího zamyšlení. Je s nimi celkem příjemně – slunečné páteční odpoledne…